Až do 26. října je v hořovické galerii na Starém zámku ke shlédnutí výstava malíře a grafika Josefa Zedníka.
Ve svém medailonku se autor návštěvníkům výstavy představuje takto: „Jsem učitel. Vystudoval jsem střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově, obor broušené sklo. Následovalo studium na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem, které jsem dokončil v roce 1983 a nastoupil jsem do mosteckého školství. Od roku 1985 jsem začal vyučovat na Základní umělecké škole v Mostě, v roce 1990 jsem se na „zušce“ stal ředitelem a v této funkci jsem setrval do roku 2008. V témže roce jsem se přestěhoval do Olešné. Venkov, zahrada a okolní krajina mi nabídly spoustu nových výtvarných impulzů. Do Mostu se ale stále rád vracím, účastnil jsem se pravidelně sochařských sympozií a stejně tak sympozií malířských. V roce 2009 jsem nastoupil na Gymnázium Václava Hraběte v Hořovicích, kde jsem vyučoval výtvarné výchově do loňského roku. Svou první výstavu jsem uspořádal v roce 1981 v Mostě. Od té doby jsem představil své práce na řadě míst doma i v zahraničí.“
Výstava nese název Ztráty a nálezy a autor o expozici dále říká: „Výstava představuje to, co jsem si ve výtvarném světě za uplynulých čtyřicet let našel a rovněž i to, co jsem následně ztratil, protože už to nešlo nebo mi to nešlo. Asi tak v duchu starého řeckého Herakleitova výroku, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Jsem učitel výtvarné výchovy a z toho plynou i moje možnosti. V průběhu školního roku není moc času na cílenou, pravidelnou práci a tak jsem maloval hlavně o prázdniny. Každý rok v červenci jsem začínal a hledal, jak jsem vloni maloval a když jsem měl konečně pocit, že jsem to / že jsem se našel, prázdniny skončily. A za rok to bylo stejné, každý rok jsem ztratil to, co jsem o prázdniny našel a začínal jsem znova. Když jsem byl mladší, maloval jsem děti, zajímaly mne tváře, portréty, lidé, příběhy. Hodně jsem se věnoval grafice, zkoušel jsem, jaké jsou možnosti, kde jsou hranice, co všechno si můžeme následně se studenty a dětmi dovolit. V padesáti letech jsme se přestěhovali do nedaleké Olešné, nepodařilo se mi opět nastartovat grafiku, ztratil jsem ji… ale našel jsem si dřevo, úžasný materiál, podlehl jsem mu a to jsem ještě netušil, co všechno naleznu na zahradě. A právě zahrada, les, příroda či krajina mi nabídly nové výtvarné možnosti a impulzy. Odstřihl jsem se od televize, čistil jsem si hlavu i komunikační kanály a vnímal klid, ticho, zvuky, vůně, světlo. Nacházel jsem nové zajímavé podněty, věci tušené, neviditelné, objevil jsem si pro sebe abstraktní svět… a dlužno dodat, že jsem se zbláznil např. do geometrické abstrakce nejen mnohé studenty na gymnáziu, ale i sám sebe. A pak jsem si našel i kámen…“
„Výstava je čitelná, ukazuje, jak jsem si výtvarničil před čtyřiceti lety a jak si výtvarničím dnes, jak se raduji. Nemám hlubokou myšlenku, sdělení či vzkaz pro diváky, ani poselství pro Evropu či pro svět. Nemám ani žádný návod k použití, žádný manuál, jak se na mou práci dívat, jak je poslední roky zvykem. Těší mě práce, rád si výtvarničím, pořád si hledám, zkouším, objevuji, stále jsem na cestě a baví mě to, děsně. A zase jsem na začátku, přišel důchod… a tak věřím, že si ještě ledacos výtvarného najdu,“ uzavírá svůj komentář autor.
