V předchozích letech se podařilo realizovat pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Kohnova
Nenápadný rodinný domek na Závodí v Kaplířově ulici čp. 567 se stal v letech 1939-1945 němým svědkem převratných událostí i mnoha nájemníků, nezřídka nezvaných. Než se k nim dostaneme, musíme se nejprve seznámit s jeho staviteli, rodinou berounských Kohnů. Nebo lépe: pražských Kohnů, protože do Berouna se přistěhovali teprve pár let před válkou. Jejich rod pocházel z vesnic kolem Týna nad Vltavou, kde existovalo židovské osídlení už v 17. století, vesměs německojazyčné, vzhledem k tamní převaze německého etnika.
Jeden z místních obchodníků, Josef Kohn (1841-1912), se rozhodl, že zkusí štěstí ve větším městě a zvolil rovnou Prahu. Když se do zemského hlavního města v roce 1885 přestěhoval, tak vsadil na správnou kartu a nebál se riskovat. Otevřel obchod s tehdy úplnou novinkou: postelemi s patentními pružinovými matracemi, které ve městech pomalu nahrazovaly klasické slamníky. Jeden z jeho synů, Otto Kohn (1870-1925), podnikavý mladík, který se oženil se svojí vyvolenou Reginou Fischl z Týna v roce 1896 dokonce až v New Yorku, se naopak uchytil nikoli jako podnikatel, ale manažer. Po návratu z Ameriky se Otto s novomanželkou stěhoval do Prahy. Začínal jako pouhý zaměstnanec u starobylé a velmi vážené pražské židovské rodiny Wehle, která vyráběla klobouky a vedla jeden z největších velkoobchodů s tímto módním a velmi žádaným zbožím přímo v centru Prahy. Otto se nakonec stal jedním ze dvou ředitelů firmy Emil Wehle & Co. Postupně se mu narodily tři děti: Ervín (1897), Evžen (1899) a Valerie (1905). Všechny tři se již počeštily, byť doma u rodičů zřejmě používaly stále němčinu. Oba bratři kráčeli v otcových stopách jako obchodníci.
Starší Ervín se stal obchodním zástupcem firmy E. Wehle, kde jeho otec udělal velkou kariéru. Roku 1930 pojal za ženu berounskou dámskou krejčovou Žofii Ohnheiserovou (1903-1971). Navzdory jménu šlo o českou rodinu inspektora státní dráhy, již zesnulého, původem z Peček u Kolína. Zatímco Ervín byl izraelita, ona katolička, takže v úvahu připadal pouze úřední sňatek, jinak by některý ze snoubenců musel změnit víru. Žofie bydlela s matkou u Berounky na Závodí, a tak si Ervín pro svou rodinu našel nový domov právě v této čtvrti, jen poněkud výše.
V roce 1932 si za hypotéku u městské spořitelny ve výši 50 tisíc korun nechal postavit domek. Jen ty vytoužení pokračovatelé rodu se bohužel nedostavili, rodina zůstala bezdětná. Ihned po dostavění domku jednu až dvě místnosti začali pronajímat, což byl tehdy velmi častý způsob splácení hypotéky, zvlášť v hospodářské krizi. Žofie si vzala k sobě i matku a celý domek rodičů tak sloužil jako nájemní dům a pomáhal sanovat dluh u spořitelny. Okupace zbytku Československa vše změnila. S postupujícími protižidovskými opatřeními stoupala nervozita v rodině. Ervín přišel o práci, žili jen z nájmů a úspor. Pravděpodobně on nakonec přesvědčil manželku, že bude nejrozumnější, když se rozvedou a Žofie zabrání konfiskaci jejich domku, možná to bylo jinak. Podobně uvažovaly mnohé jiné národnostně smíšené rodiny. Nemohl tušit, že trvající manželství by mu možná zachránilo život. Jenže události běžely rychleji. V únoru 1941 došlo nejprve k rozvodu (tehdy odloučení) a v dubnu téhož roku k rozloučení (dnes rozvod). Ovšem Ervín v té době už nemohl disponovat dvojí polovinou domu. Ten si koncem roku 1941 jako své nové bydliště vyhlédl říšskoněmecký nucený správce židovského majetku v Berouně, esesák a agent vojenské rozvědky Nicolaus de nobile Tartaglia (1903-1944). Rychle se zbavil Kohnových i nájemníků, domek tzv. arizoval a obýval jej do roku 1943, než zabral mnohem větší židovskou vilu v Hlásné Třebani.
Ervín Kohn si najal jiný byt na Závodí, Žofie se vrátila s matkou do jejího domku. Počátkem roku čekala Kohna deportace do Terezína a 11. března 1942 do tzv. tranzitního ghetta Izbica; šlo o vůbec první tranzit nepolských Židů, z nichž většina skončila ve vyhlazovacích centrech Bełżec a Sobibor. Do Izbice jej následoval krátce poté mladší bratr Evžen. Zatímco u něho je náhodou známo přesné datum a místo úmrtí, Ervínův osud zůstává nejasný. Na jaře 1943 proběhla likvidace zbylých Židů v Izbici, ale Ervín v té době asi už nebyl naživu. Nepřežila ani mladší sestra Valerie, stejně jako početná rodina jeho pražského zaměstnavatele.
Žofii Kohnovou čekal po válce, kromě úklidu po německých uprchlících z Pruska, kteří obsadili domek Kohnových, ještě jeden boj – s československými úřady o rodinný majetek. Anulace rozluky manželství na základě zvláštního zákona č. 198/1946 Sb. šla snadno, ale snaha o restituci domu jí zabrala tři roky. Nakonec jej prodala a po dokončení Velkého sídliště se přestěhovala do bytu. Manželova jména se nikdy nezbavila, ani během války po rozluce, a už se znovu nevdala. Osamělost zaháněla prací až do poslední chvíle. Z krejčové se vypracovala na vedoucí krejčovství na rohu hlavního náměstí (dnes U Aleny, čp. 175). Svého manžela přežila o třicet let.
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
