V předchozích letech se podařilo realizovat pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Roubíčkova (čp. 46/I)
Krátce před zrušením poddanství žila v Koněprusech početná rodina Roubíčků, obchodníků, která náležela k suchomastskému panství. V Suchomastech existovala kdysi větší židovská obec s vlastním hřbitovem, dnes již zaniklým, je tedy možné, že původně pocházeli odsud. Z Koněprus, kde provozovali panskou vinopalnu, se po roce 1849, když to už zákon umožňoval, téměř všichni přestěhovali většinou do Berouna nebo do Prahy. Až na jednu část rodiny, která se již roku 1847 usadila na Jarově. Začínali jako obchodníci ve dvoře malého hospodářství čp. 6 (zbořeno, na jeho místě stojí dům čp. 72). Hned, jak zákon povolil Židům vlastnictví půdy, tak Josef Roubíček koupil pole a domek čp. 17 přímo na návsi, který rozšířil a začal hospodařit jako sedlák. Když zestárl, předal obchod i statek synu Markusovi (1838-1892) a sám se přestěhoval k jednomu ze synů, který vedl v Berouně úspěšné železářství (dnes Muzeum Českého krasu).
Markus se snažil, jak jen mohl a dokázal, že Židé nemají v krvi jen obchod, ale také dovedou úspěšně sedlačit. Roku 1869 se oženil s Annou Reinischovou z židovské obce Tetín. Nestal se sice největším sedlákem ve vsi, ostatně vedl s manželkou a dětmi ještě obchod, ale dařilo se mu. Zásluhu na tom měla mj. rozvětvená síť příbuzných, která dodávala do jeho obchodu, jediném na Jarově, nepochybně i kvalitní železné zemědělské a jiné nářadí, jež se do roku 1887 vyrábělo v popovických hamrech. Nakonec to dotáhl na sedm hektarů, k transportu zboží i orbě sloužily dva koně, ve stájích pečoval o čtyři krávy, kvě kozy, po dvoře pobíhaly slepice a husy. Navíc původní nemovitost čp. 6 pronajímal od konce 80. let 19. století dvěma rodinám dělníkům, nejčastěji z králodvorské cementárny. Přestože měl k ruce děvečku a čeledína, pracoval až přespříliš. Ve dvaapadesáti zemřel na celkové vysílení a zanechal po sobě ženu a několik dětí.
Hospodaření převzal syn Ludvík (1873-1943) společně s matkou, zatímco mladší Rudolf (1884-1951) se později věnoval obchodu se železem, jako jeho příbuzní v Berouně, a usadil se v Podmoklech u Děčína. Nejstarší Adolf (*1869) byl těžce postižen a Ludvík s matkou se o něj až do smrti starali. Nakonec se v pražské synagoze roku 1906 oženil s Otilii Franklovou (1884-1943) z Hýskova a o dva roky později se jim narodilo jediné dítě: dcera Olga. Tím šťastné události pomalu končily. Nejprve zemřela matka (1912), poté musel narukovat do světové války a v červenci 1916 vyhořel i zbytek usedlosti čp. 6. Ludvík válku přežil, ale jak se postupně hlásilo stáří, začal se postupně zbavovat polností, až mu zbyly jen dva hektary. Nakonec vše pronajal a ve třiašedesáti se s manželkou přestěhoval v roce 1936 do Berouna, do nájemního domu čp. 46/I. Pronájem statku a úspěšné investice do cenných papírů mu umožnily odejít na klidný odpočinek. Ten však dlouho netrval.
Po nacistické okupaci se po všech možných represích Ludvík s manželkou Otilií museli v dubnu 1941 vystěhovat z Berouna do Hýskova, v únoru 1942 následoval transport do ghetta Terezín. Zde se shledali s dcerou Olgou Goldsteinovou i desetiletým vnukem, kteří žili v Borutíně u Sedlčan. V lednu 1943 je vyprovázeli k transportu do Osvětimi. Ještě téhož roku je následovali i jarovští Roubíčkové, ale tentokrát šlo o deportace do terezínského rodinného tábora uvnitř Osvětimi-Březinka. Ten příslušníci SS sice likvidovali až v roce 1944, ale toho se Roubíčkovi asi už nedožili. Pouze jediný, původem jarovský Žid přežil – Ludvíkův bratr Rudolf, kterému se podařilo v říjnu 1939 jako zázrakem emigrovat do Palestiny, odkud se po válce vrátil zpět do Podmokel.
Statek čp. 17 již dávno před válkou Roubíček přislíbil přenechat obci ke kulturním účelům. Jeho přání se mu v podstatě splnilo a Jarovští, kteří zde občas slaví rodinné události, asi nic netuší o jeho dávných majitelích.
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
