Letos uplyne 600 let od dobytí Berouna husity. Město tehdy v probíhajícím náboženském konfliktu stálo na straně katolíků a krále Zikmunda proti husitským rebelům. Dobytí se neobešlo to bez krveprolití, které se svou brutalitou vymykalo i drsné atmosféře končícího středověku. Událost si vyžádala stovky obětí a do dějiny města vstoupila jako tzv. Krvavý apríl. Pokud tedy máte 1. duben spojený s aprílem a děláním všemožných žertíků, pak věřte, že Berounským před šesti staletími do smíchu rozhodně nebylo. Jak a proč k tomu všemu došlo? Poslyšte, co říká o 1. dubnu 1421 kronika Paměti královského města Berouna sestavená Josefem Vávrou k roku 1899:
„Žižka po svém návratu od Chomútova odpočíval v Praze jen málo dní; již 26. března 1421 vedl Tábory a praženy na dobytí města Berouna. Na příhodném místě překročil Mži a rozložil se táborem okolo města, a potom po čtyři dni konal přípravy k útoku na městské hradby. Dával asi ve vůkolí sbírati dříví a chrastí a na výhodných místech je házeti do městského příkopu na snadnější užití žebříků. Dna 1. dubna pak lid jeho ztékal hradby; potkal se s odporem důrazným, jehož se súčastnili také dominikani při zdi u kláštera svého. Jeden z nich byl od Táborského bojovníka Přecha z Hostomic, lezoucího vzhůru po žebříku, šípem zastřelen. Tam u kláštera blíže německé fortny husité zlezli hradby a skočili do města, kdež nastal zuřivý boj po ulicích. Obhajcové, tištěni od vítězů, ustupovali a padali do zajetí. Toliko vladyka Jan Koblih nevzdal se, ale s houfem svým ustoupil na zvonici; ale za ním tam vnikli husité a shodili jej dolů na náměstí, kdež od mlatců byl ubit. Žižka želeje ztráty 250 svých lidí, nechtěl živiti nikoho ze zajatých. Do 400 jich, mezi nimiž byli hejtmané Rudolf de Bece, Heřman z Bubna, Bohuslav Doupovec a jeho otec, též konšelé a někteří měšťané, dal vehnati do jedné stodoly na předměstí, kterouž kázal zapáliti. Marně prosili oba Doupovcové za život svůj, slibujíce přistoupiti ke kalichu, kdežto Rudolf Bece káral Žižku a rád postoupil smrt v plameni. Podobný osud potkal všecky kněží, co jich tu bylo v Berouně; byli to místní plebán (asi kněz Hertvin) s vikáři svými, všichni dominikani z kláštera, mistři Pražského učení Vavřinec z Nimburka, Brikcí ze Žatce a Šimon z Rokycan, pak cizí kněží mnozí, všech dle rozličného udání 37 neb 50 osob. Ti všichni hnáni byli dolejší branou a do chalupy obecní lázně u předního mostu, a ta chalupa jim byla zapálena nad hlavami. Po tom požáru nalezeni tam byli dýmem udušeni, majíce ruce zdvižené k nebesům. Klášter dominikánů byl tehdy od vojenské láje úplně vyloupen a zapálen, takže shořel i s kostelem do holých zdí.“ (text je uveden ve své původní podobě)
Berounská královská posádka při obraně města neměla žádnou šanci odolat tlaku táborského a pražského vojska pod vedením Jana Žižky z Trocnova. Množství lidí, kteří byli zabiti, by mohlo být dáno skutečností, že do Berouna se uchýlili uprchlíci z Prahy včetně zmiňovaných učenců působících na universitě. Z dnešního pohledu se zdá být nepochopitelné, že Šimon z Rokycan, jeden z upálených, byl přítelem Husovým a patřil k těm, koho Hus pozdravoval ve svých listech psaných v Kostnici. Ani to jej před smrtí neuchránilo.
Proti Berounu se husité nejspíše obrátili nejen kvůli přítomnosti uprchlíků, ale též proto, že zde bylo v předchozím roce v době bojů o Prahu, tedy bitvy na Vítkově a z následujícího obléhání Vyšehradu, ležení Zikmunda Lucemburského. Ten odtud chtěl zásobovat obležené, ale zabránily mu v tom řetězy natažené výše proti proudu přes Vltavu. Uherský král tedy nechal v Berouně vojenskou posádku, která se nejspíše ukrývá mezi oněmi 400 lidmi upálenými na předměstí. Vzhledem k živému stavebnímu ruchu v uplynulých stoletích se místo, kde stodola stála již nejspíše nedá lokalizovat. „Chalupa obecní lázně“ byla identifikována se spáleništěm nalézajícím se v místech dnešního hotelu Venedik.
Jak vidíte, apríl nemusí být vždy legrace. Vzpomeňte tedy všech těch mrtvých, kteří ztratili život v nesmyslných bojích, které zformovaly náš dnešní svět.
