V předchozích letech se podařilo realizovat pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Weilova
Příběh berounské rodiny Weilů je svým způsobem mimořádný. Jeho nitky vedou až do dalekého jihomoravského Mikulova, druhého největšího ghetta po Praze. Jeho početnost byla dána tím, že se zde usadilo mnoho Židů vyhnaných v 17. století z Vídně a Rakous. Včetně rodiny Gewitschových. Po zrušení protižidovských omezení se po roce 1849, jako mnoho jiných, odstěhovalo zpět do Rakous. Leopold a Karolina Gewitschovi se usadili v dolnorakouské metropoli Linec. Po svatbě v roce 1871 se jim postupně narodily tři děti, ale po posledním porodu Karolina zemřela. Leopold nebyl schopen se o malá dítka postarat, a tak si vzpomněl, že kdesi v Čechách žije bezdětná matka jeho právě zesnulé manželky. Oním místem byl Beroun a ona teta se jmenovala Alžběta Weilová.
Druhá část příběhu má počátek ve starobylém Tetíně, kde žila velmi početná židovská komunita s vlastní synagogou, byť nedosahovala velikosti diaspory liteňské a mořinské. Po roce 1849 komunita zanikla, protože Židé se odstěhovali do Berouna, Prahy a jinam, kde měli lepší životní vyhlídky. Také Weilovi, kteří měli původně na starost panskou vinopalnu u zámečku. Dva ze synů se vyučili řezníky, tzv. košeráky, což pro zdejší komunitu představovalo zásadní podmínku existence. Nejenže byl podle tradice omezen výběr druhů poživatelného masa, zvíře muselo být správným, předepsaným způsobem poraženo a maso případně upraveno. Oba bratři se přestěhovali do Loděnice. Když živnostenský řád od jara 1860 rozbil starou cechovní organizaci, do níž Židé neměli přístup, hned následujícího roku se jeden z nich, David Weil (1834-1907) usadil v Berouně. Jako jediný košer řezník ve městě prosperoval. Koupil si měšťanský dům 83/I na náměstí. Šlo o rozsáhlý podnik s dílnou, udírnou, chladírnou, stájí s krávou a koněm. Do dvora se vjíždělo z Pivovarské, dnes již neexistujícími vraty. Také mu patřil dnes již neexistující dům čp. 102/I na křížení Slapské a Havlíčkovi; ten pronajímal několika rodinám. David se oženil, ale manželům chyběly ke štěstí děti.
A tak se roku 1875 konečně protnuly osudy Weilů a Gewitschů. Malý Alfred Gewitsch (1873-1942) doputoval z Linze do Berouna a stal se Alfrédem Weilem. Osvojování nebo pěstounství zčásti nebo úplně osiřelých dětí bývalo sice běžné, ale ve zdejším regionu (mimo Hořovicko) byla praxe natolik rozšířená, že tu až do vzniku první republiky neexistoval žádný sirotčinec! Alfréd se vyučil otcovo řemeslo a po jeho smrti řeznictví převzal. V roce 1913 uzavřel sňatek a Marií Kohnovou z Lounska, a to v pražské synagoze, přičemž obřad vedl sám vrchní zemský rabín. Krátce nato došlo manželství naplnění a manželům se narodili dva synové Rudolf (1914) a Karel (1916).
Nová generace již ve stopách svých otců kráčet nechtěla. Oba bratři vystudovali berounskou obchodní akademii. Zatímco mladší Karel odešel do krušnohorského Perninku u Nejdku, kde pracoval jako bankovní úředník. Starší Rudolf měl poněkud vyšší ambice. Vystudoval Vysokou školu obchodní v Praze a v roce 1936 odešel učit obchodní nauku na Státní obchodní akademii v Banské Bystrici, jednu z nejstarších středních škol na Slovensku. Čeští učitelé po vzniku republiky ve velkém odcházeli pomáhat Slovensku a Rudolf byl mezi nimi. Jenže nikoli nadlouho, protože šířící se jed národního šovinismu otrávil také Slováky. Po mnichovské dohodě Hlinkova garda vyháněla Čechy zpět. V roce 1939 proto Rudolf přijal místo na rakovnické obchodní akademii, ale zakrátko se vrátil do Berouna. V té doby se doma nacházel i jeho mladší bratr Karel, vyhnaný z pohraničí na podzim 1938 pro změnu sudetskými henleinovci. V té době oba bratři, jako mnoho dalších Židů, přestoupili ke katolictví v bláhové naději, že je to ochrání před nacisty.
Hned v roce 1939 přišli o majetek a roku 1940 byla celá rodina deportována na nucené zemědělské práce do statku v Hýskově čp. 13, kde pracovali i další Židé z Berouna. Začátkem roku 1942 přišel příkaz k odjezdu do terezínského ghetta. Alfréd, onen linecký osvojenec, podlehl nemocem naštěstí ještě v ghettu 13. května 1943. Jeho manželku Marie a syny čekala v září 1944 cesta dobytčáky do osvětimského vyhlazovacího tábora Březinka. Marie zde zahynula zcela určitě. Rudolf zřejmě také, nebo snad zemřel během evakuačních transportů vězňů před blížící se Rudou armádou či na některém pochodu smrti; jeho osud už zůstane neobjasněn. V každém případě jeho mladší bratr Karel se dostal až do KZ Dachau u Mnichova – satelitního komplexu Kaufering, kde osvětimští vězni stavěli podzemní továrnu pro výrobu historicky prvních proudových stíhaček Me 262. Spali v polozemnicích pokrytých hlínou a pracovali až do úplného vysílení („Vernichtung durch Arbeit“; likvidace prací). Dva měsíce po příjezdu, 12. prosince 1944 (podle jiné evidence až 5. 1. 1945), Karel Weil podlehl vyčerpání a zřejmě i podchlazení. Uprostřed jedné války se narodil, aby v průběhu té druhé zahynul v pouhých osmadvaceti. Tak skončil jeden sen o rovnoprávnosti národů a spravedlnosti…
Řeznictví po válce hned zabrali komunisté, byť ho museli nakrátko neochotně vrátit jedinému vzdálenému příbuznému, který přežil. Vzápětí řeznictví znovu znárodnili, ale jeho provoz beztak skončil v šedesátých letech. Nahradila jej cukrárna, jejíž mlsné zákaznice si sotva vzpomněly, že se tu kdysi prodávalo košer maso.
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
