V Městské Knihovně Beroun začal ve středu nový cyklus besed s názvem Krotitelé Ducha, který zahájil Zbigniew Czendlik. Krotitelé Ducha je nová nepravidelná řada přednášek inspirovaná klasickou komedií z 80. let. Cyklus pořádá Sbor ČCE Beroun, berounská knihovna a evangelický farář Jordan Tomeš. Podobně, jako se čtveřice bláznivých vědců snaží ve filmu Krotitelé duchů zkrotit nadpřirozené bytosti, kladou si pořadatelé za cíl zprostředkovat setkání s lidmi, již „krotí Ducha“. To je s těmi, kteří svými slovy vykládají tajemství života a srozumitelně je vysvětlují dnešnímu člověku. Z pohledu křesťanské spirituality chtějí nově uchopit, pojmenovat a zkrotit to, co se pohybuje mezi nebem a zemí. Zúčastnit se mohli jenom registrovaní, takže se na všechny zájemce o akci nedostalo, protože sál byl zaplněn do posledního místečka.
Zbigniew Jan Czendlik (*1964), řečený Zibi, je římskokatolický kněz polské národnosti působící již 30 let v České republice a od roku 1993 je farářem v Lanškrouně (od r. 2008 děkanem). Působí rovněž jako moderátor (Uchem jehly v České televizi a Jak to vidí v Českém rozhlasu 2), propagátor charitativních a sociálních projektů a spisovatel. Je to páter s moderními názory na život i na církev a hlavně: je mu vlastní smysl pro humor. Na té přednášce nás přesvědčil, že není kněz jako kněz. Dokáže si dělat legraci z vlastní profese. Namátkou: „Baví se dva faráři. Jeden se ptá: Co myslíš, dožijeme se zrušení celibátu? Druhý odpovídá: My už asi ne, ale naše děti by mohly.“ Nebo: „Jaký je největší kněžský paradox? Všichni mu říkají Otče, jenom vlastní děti strejdo.“
V jeho osobnosti bere idea tradičního faráře trochu za své, rozhodně se nepodobá knězi, jak si ho většina z nás představuje: Vypráví o vážných věcech s humorem a lidskostí. Je mediálně známý zejména díky přátelským vztahům s řadou osobností z oblasti kultury, šoubyznysu a sportu. A je si toho vědom, ale na zrcadle v koupelně má nápis: „Hlavně se ze sebe neposer!!“
Také jeho pohled na typická dogmata katolické církve patří k těm spíše liberálnějším. Byl by například pro zrušení celibátu a je mu sympatická evoluční teorie. Všude po bytě prý má cedulky s nápisy, např. na dveřích do ložnice má napsáno: „Vzbudit jen v případě požáru nebo zrušení celibátu“, a dodává: „Kdyby k tomu došlo, tak aby to bylo brzy, až mi bude 80, tak už budu proti zrušení.“ Vzpomíná, jak to řekl na jedné přednášce a druhý den mu přišel e-mail od osmdesátileté babičky: „I v 80 to jde.“
Konstatoval, že jsou lidé, kteří pořád utíkají před hříchem a myslí si, že když celý život nic špatného neudělají, tak vyhráli. „Co to je ale za život? To je nesmysl. Měli bychom život otočit o 180°, vyprdnout se na zlo a na hřích a nasměrovat svůj život k pozitivnímu a dobrému. Někdy je lépe tomu hříchu podlehnout, než před ním celý život utíkat.“ Zbigniew Czendlik je mezi zástupci katolické církve úkaz – někdo říká bizarní, někdo liberální, ale určitě sympatický. Také díky svému vztahu k lidským neřestem je mezi lidmi populární. Nejdůležitější je podle něho chovat se přirozeně, abychom si na nic nehráli, ale něco pro to musíme udělat. Na dveřích fary má napsáno „Nefňukat!!“ – říká, že na jeho faře je zakázáno stěžovat si a naříkat.
Podle Zibiho „žijeme ve svobodném světě, ale naše svoboda je iluzorní – jen si myslíme, že jsme svobodní. Naše je svoboda čím dál víc regulovaná. Na prvním místě toho, co jsme dostali od pána Boha, podle něho není láska, ale právě svoboda“. Na výtku, že Kristus říká, že první je láska, reaguje: „Jenom proto, že se ho na to nikdo nezeptal. Kdyby se ho zeptali, tak by určitě řekl, že první je svoboda, ze které láska vyrůstá.“
Otázku víry interpretuje také neortodoxně: „Podle čeho bychom víru měli měřit? To, že chodíme do kostela ještě nic neznamená a nedá se podle toho víra měřit. Vezměte si, kolik lidí chodí do práce a nic v té práci neudělá. Není to o chození do kostela. Víra je něco intimního a osobního, co v sobě člověk má. Kolikrát se to nedá ani popsat. je to stejné jako s láskou. Kdo to prožil, ví, co to je, ale jen těžko se to popisuje. Já myslím, že víru v sobě mají i ti, co si myslí, že nemají. je jen otázka, jestli si ji uvědomujeme.”
Na situaci během covidu, kdy byla kapacita v kostelech omezena, nahlíží pozitivně: „Díky tomu jsme si uvědomili to, co právě říká papež František. Že církev musíme budovat mimo zdi kostela. Možná se tedy za tu dobu tu a tam v rodinném kruhu víra posunula. Dnes už se ale do kostela vrací. Lidem to chybí. Potřebují se potkávat a bavit.“
Svoji přednášku uzavřel slovy: „Snažím se vždycky lidi pohladit po srdci. Řídím se takovým rčením, že lidé zapomenou, co jste jim řekli, zapomenou, co jste pro ně udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili“ a s úsměvem dodal, že doufá, že i my budeme na tuto besedu hezky vzpomínat. Je to úžasný člověk, neskutečně lidský a byla s ním legrace. V závěru s ním besedoval zmíněný evangelický farář Jordan Tomeš a pak také účastníci akce.
Na úplný závěr podepisoval své knihy. V říjnu 2016 mu vyšla kniha, kterou napsal spolu s Markétou Zahradníkovou, s názvem „Postel hospoda kostel“, za níž obdrželi cenu čtenářů v rámci soutěže Magnesia litera 2017 a v roce 2018 vyšla kniha rozhovorů: „Uchem jehly: Zbigniew Czendlik a jeho hosté“.
