Při jedné návštěvě všestranného výtvarníka Jiřího Vydry ve Svaté jsem se náhodou setkal s doktorem Dušanem Sedláčkem ze Řevnic, který Jiřímu pravidelně zahajuje výstavy. Dušan Sedláček navštěvoval berounské gymnázium, stejně jako já, a přestože tam studoval zhruba o dvacet let dříve, vzpomínky na některé naše stejné profesory nás sblížili. Ačkoliv letos oslavil 91. narozeniny, stále je aktivní a na svůj věk působí neobyčejně svěže. Protože pan Sedláček měl docela zajímavé životní osudy, a ze Svaté už musel odjet, dohodli jsme si následnou schůzku k rozhovoru.
Pane doktore, proč jste odešel z berounského gymnázia?
Byl jsem tam až do sexty a důvod byl prozaický: Neshody rodičů a já chtěl z domova pryč. Do Berouna jsem ze Řevnic dojížděl, ale v Brandýse nad Labem jsem měl možnost bydlet na internátě, tak jsem tam přestoupil na střední pedagogickou školu. Jen tak mimochodem, tam jsem běhal na stejném hřišti, kde trénoval Emil Zátopek, věnoval jsem se atletice a také hrál košíkovou.
Po maturitě jste začal studovat na filozofické fakultě UK?
Ne tak úplně: Nastoupil jsem na VŠPHV (Vysoký škola politických a hospodářských věd), jenomže ta se v roce 1953 rozdělila na dvě vysoké školy: ekonomickou a filozofickou. Na Filozofické fakultě, obor světové dějiny, jsem tedy studoval až od druhého ročníku. Po promoci v roce 1957 jsem začal učit filozofii a historii na Střední odborné škole ministerstva vnitra.
Jak dlouho jste vydržel učit? Já jsem učil na střední škole dva roky externě, ale věčně bych to dělat nechtěl.
Já učil šest let, pak mě zlanařili na I. správu Státní bezpečnosti – tedy k rozvědce, kam jsem v roce 1963 nastoupil. V roce 1968 jsem se stal představitelem československého kulturního střediska v Západním Berlíně.
V roce 1971 jste byl odvolán. Ze strany západoberlínských orgánů hrozilo vyhoštění, údajně pro přílišnou aktivitu. Pravděpodobnější však je, že došlo k prozrazení vaší zpravodajské minulosti.
Přesně tak. Ona to ale nebyla minulost – doma mi totiž vyčítali, že jsem se věnoval více pořádání kulturních akcí než své rozvědné činnosti. Dostal jsem nejvyšší stranický trest: důtku s výstrahou (pak už je jen vyloučení). Jenomže já byl oficiálně legalizován jako kulturní pracovník a rozvědná práce je především budování styků – navazování a postupné vytěžování kontaktů je velmi dlouhodobá práce, a to se nedá hodnotit po dvou letech.
Cítíte to jako křivdu i po více než půl století?
Na Ministerstvu vnitra byla velká konkurence. To hodnocení bylo do jisté míry účelové. Byl tam tlak na odchod některých mladých zpravodajců, mezi něž jsem tehdy patřil a připravovala se půda na upevnění těch starších, kteří doposud nemohli vyjet. Bylo tam hodně lidí, kteří nám záviděli – měli jsme vysoké postavení, pěkné platy, byli jsme venku … Nebudu to rozebírat.
A co následovalo?
Přeřadili mě na podřadnou práci do archivu ministerstva vnitra. Jestli jsem před tím pracoval na vrcholu budovy, tak jsem sestoupil do sklepa. Mně to vlastně pomohlo, protože jsem měl čas rozvíjet svoje kulturní aktivity. Ostatní pracovníci v archivu nebyli příliš výkonní – co jim trvalo dva dny, já měl bohatě hotovo za den. Stal jsem se členem Svazu československých výtvarných umělců, sekce výstavnictví a scenáristiky, takže jsem psal scénáře k různým výstavám. Ostatně nadšení pro výstavnictví se u mne projevilo dávno před tím – výstavy jsem organizoval již v době, kdy jsem působil u rozvědky.
Pamatuju se, že jste mi minulé říkal, že první výstavu jste organizoval v roce 1964.
Ano, v letech 1964 a 1965 jsem se podílel na výstavách výtvarníků Jaroslava Gruse a Jana Baucha. Pak jsem psal scénáře a pořádal spoustu výstav v bývalé Německé demokratické republice (např. pro prof. Karla Součka, Františka Jiroudka, Ladislava Čepeláka a mnoho dalších), jednu také v Portugalsku (ta byla netradiční – o zemědělství). Snažil jsem se to vše organizovat co nejméně ideologicky, ale bylo to zasazeno v dobovém rámci.
V archivu jste zůstal až do důchodu?
Ne, v roce 1978 jsem opět vrátil na Ministerstvo vnitra na kulturně propagační oddělení, byl jsem odpovědný za komunikaci s uměleckými svazy. A od roku 1983 jsem přestoupil do SPV – oficiální název je dlouhý: Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost federálního ministerstva vnitra. Pak jsem byl až do dovršení mého důchodového věku 55 let v roce 1989 náčelníkem kulturně propagačního oddělení.
Na toto období vzpomínám velice rád, byla to aktivní činnost – seznamoval jsem se s různými umělci: nejen s výtvarnými, ale i z oblastí literatury a hudby. Psal jsem scénáře tematických výstav (např. k osvobození Československa), ale i scénáře pro Síně bojových tradic (tu měl každý vojenský útvar), a hlavně scénáře výstav pro výtvarníky.
To vypadá, že jste byl v této době konečně plně uspokojen svou pracovní náplní.
To ano, ale navíc jsem byl v roce 1988 přijat do aparátu Svazu československých výtvarných umělců (sídlil v Mánesu) jako vedoucí úseku užitého umění (to zahrnovalo grafickou tvorbu, jako plakáty apod., keramiku, kov a šperk, karikaturu, textilní tvorbu atd.). Do konce roku 1989 jsem stihnul zorganizovat výstavu Salon užitého umění v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.
Po odchodu do důchodu se dál věnujete pořádání výstav?
Ano, od roku 1990 až dosud se věnuji na volné noze samostatnému pořádání výstav a kurátorské činnosti. Založil jsem malou agenturu Art Propag, která fungovala až do roku 2012. Od roku 1989 dodnes také působím ve Sdružení výtvarníků ČR, což je vlastně takový trucpodnik. Sdružuje výtvarníky, kteří se nedostali do „výběrového“ Svaz českých výtvarných umělců – z 90 % jsou to výtvarníci mající jenom středoškolské výtvarné vzdělání. Výstavy pořádám po celé republice, samozřejmě také v Berouně, a občas i v cizině, např. v Bosně a Hercegovině v Sarajevu.
Kolik výstav zvládnete, řekněme ročně? A jaká nejbližší výstava nás čeká?
V průměru pět, šest výstav za rok, teď už spíš pět. V listopadu a prosinci letošního roku budu dělat ve Starém zámku v Hořovicích výstavu Sdružení výtvarníků České republiky. Bude tam něco přes 60 děl od 30 až 35 výtvarníků. Bude to moje poslední velká výstava a předpokládám, že pak už budu dělat jen tak malinko.
Vaše jediná dcera Andrea Sedláčková, jež emigrovala v létě 1989 pro konflikty s režimem do Francie, je uznávaná režisérka, scenáristka a střihačka. V letech 1999 až 2007 natočila sérii televizních filmů volně inspirovaných vaším životem. Jak jste to přijal?
Natáčení se mnou předem konzultovala, ale většinu mých připomínek nerespektovala. Zpočátku se mi to ani trochu nelíbilo – obával jsem se, jak to ovlivní pohled na mě ze strany některých mých známých. V natáčení jsem jí však nebránil a učinil jsem dobře – po premiéře filmů se nic nezměnilo.
Pane doktore, vaše energie ve věku 91 let je obdivuhodná. Děkuji za zajímavý rozhovor.
