Při návštěvě ateliéru všestranného výtvarníka Jiřího Vydry ve Svaté jsem kdysi obdivoval sádrovou asi 30 cm vysokou skulpturu „Souznění“. Jirka mi tehdy řekl, že ji chce jednou odlít z kovu. Projevil jsem přání být u toho, protože jsem to nikdy neviděl, a on mi slíbil, že mne pozve. Bylo to už před delší dobou a já jsem na to časem zapomněl.
Jednoho dne mi však tento výjimečný umělec zatelefonoval: „Zítra budu odlévat, jestli chceš, tak se přijeď podívat.“ Byl jsem potěšen a samozřejmě jsem druhý den vyrazil na Svatou.
Když jsem přijel, „Souznění“ bylo odlito a kov už stačil zchladnout, takže bylo vše připraveno k odformování. Tzv. „ztracená forma“ byla umístěna v hrnci, v pískovém loži (obr. č. 1). Sochař písek z hrnce vysypal a vypadl 38 cm dlouhý, protáhlý sádrový válec (obr. č. 2). Já jsem pracoval 16 let v prefě, takže lití do formy a následné vyjmutí výrobku z formy (odformování) byl můj džob. Ale je v tom zásadní rozdíl – v prefabrikaci se forma používá opakovaně, zatímco zde vzal Jirka do ruky sekerku a začal sádrovou formu rozbíjet (obr. č. 3). Po docela namáhavém rozbití formy čistil zbytky sádry v záhybech sošky také sekerkou (video č. 4). Na obr. č. 5 je porovnání sádrového modelu s kovovým odlitkem, ovšem dosud neopracovaným – před cizelováním. Jirka říkal, že na něm stráví ještě pár hodin práce.
Výroba ztracené formy je sama o sobě složitý proces. Sádrový model musí nejdříve napustit separačním roztokem, aby k němu nepřilnula sádra, ze které vyrábí formu. Používá buď šelak, nebo parafín rozpuštěný v petroleji. Potom může model oplácat sádrou a vyrobit, jak Jirka říká, negativ, který je z několika dílů, aby ho mohl rozebrat. Po rozebrání nanese na negativ vrstvičku hlíny v tloušťce pozdějšího kovového odlitku. Svorkami sváže formu (obr. č. 6) a vlije do ní sádru – což bude jádro sochy. Po jejím ztvrdnutí formu rozebere a vyčistí od hlíny. Při opětovném skládání formy v ní zafixuje jádro, aby se nehnulo, a jednotlivé díly formy opět sváže svorkami. Formu včetně jádra musí nechat před odléváním perfektně vyschnout.
Mezitím, co Jiří Vydra pracoval na odformování „Souznění“, měl už na kamnech v kuchyni připravený cín (s nějakou příměsí) na druhou toho dne odlévanou sochu, nazvanou „Naděje“. Jde o 63 cm vysokou plastiku ztepilé dívky hledící do budoucna, kterou dělá na zakázku. Kov (jedná se o cín s nějakou příměsí) taví v tyglíku – speciálně vyrobeném kbelíku s rukojetí a nalévací hubičkou, který vloží do otvoru v kamínkách po odstranění kruhového tálu (obr. č. 7). Cín sám má celkem nízký bod tání: 232 °C, ale Jirka říkal, že ho musí ohřát na 500–700 °C, aby nezačal tuhnout při kontaktu s formou a zůstal tekutý po celou dobu pomalého vlévání do formy. V tyglíku postupně roztavoval nepovedenou „Naději“ (obr. č 8). Během prvního odlévání mu totiž pukla ztracená forma a při druhém prasklo jádro, takže „Naději“ dnes odlévá už potřetí – zákaznice ji tedy dostane téměř po dvou letech od objednání.
Ztracenou formu na tuto plastiku již měl připravenou (byl to vcelku štíhlý válec s „bambulí“ o výšce 73 cm). Vložil ji do hrnce, ucpal papírem nalévací otvory, a já se zapojil do procesu – přidržoval jsem formu vycentrovanou, aby nepadla, neboť byla dvakrát vyšší než hrnec, zatímco ji Jirka obsypával pískem (obr. č. 9). Protože nemá tak vysoký hrnec, zvyšuje jeho okraje stočenými plechy – forma totiž musí být v celé své výšce obložená pískem (obr. č 10), a to dvěma nad sebou. Pak jsme čekali, až cín nabude modrou barvu – Jirka mi vysvětlil, že roztavený cín má nejprve bílou barvu, ale když dosáhne teploty 500 °C a více, zmodrá (obr. č. 11 a 12). A pak po uplynutí ještě nějaké doby přišel konečně vrchol – nalévání tekutého cínu do formy (video č. 13).
Ještě je potřeba odlít trochu roztaveného cínu na potenciální opravy právě odlité sochy (video č.14). Je to důležité, protože každá tavba má po ztuhnutí cínu nepatrně jinou barvu a případná oprava jiným kovem by byla na hotovém díle vidět. Může se totiž stát, že se při lití cínu do formy z nějakého důvodu vytvoří vzduchová bublina a tu je nutné při cizelování dodatečně vyplnit cínem ze stejné tavby. Jirka pil během celého procesu tavení a odlévání mléko. Říkal, že kvůli výparům musí mít plný žaludek, ale nesmí jíst.
Jiří říká, že je poslední a tedy jediný „litec“ v regionu. Ví sice o někom na Dobříši, ale jinak prý nikdo v okolí kovové sochy neodlévá. Celý technologický proces odlévání sochy mne fascinoval – stejně jako osobnost samotného umělce. Jiří Vydra se už během nalévání cínu do formy těšil na výsledek (přestože tuto sochu odléval již potřetí), a ačkoli se velmi potil (to si asi dovedete představit, když měl po desítky minut v rukou cca 600 °C horký tyglík) a byl hodně unavený, radoval se, že se dílo podařilo (video č. 15).
Jirka odlévá sochy „na koleně“ v kuchyni, kde si zároveň připravuje a konzumuje jídlo, v naprosto provizorních podmínkách, bez jakýchkoliv profesionálních pomůcek a s naprostým minimem bezpečnostních opatření. To by žádný racionální člověk nedokázal – jeho konání absolutně ovládá jeho umělecký duch. Jirka říká: „Jsem šťasten, že mohu tvořit ve volnosti mysli a radovat se z toho, co jsem vytvořil a nesmutnit nad tím, co se nepovedlo.“ Ptal jsem se, jakou největší sochu odléval: Byla to hlava Beethovena velká 82 x 70 cm, také z „vylepšeného“ cínu. Tu však neodléval doma v kuchyni, ale ještě ve starých železárnách.
Po čtrnácti dnech jsem opět navštívil Jirkův ateliér ve Svaté a na obr. č. 16 je hotová, cizelovaná socha „Naděje“. Zákaznici jsme poslali SMS s fotkou, že si sošku může vyzvednout. Stejná socha je spolu s jejím autorem v náhledovém obrázku.
