Loňského roku se podařilo realizovat první etapu pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Löwy
Příběh této rodiny, původem z Praskoles, začal v Tlustici u Hořovic. Zde se narodil Emil Löwy, sklářský mistr v hořovické huti na Sklenářce, která však v druhé polovině 19. století zanikla. A tak změnil zaměstnání, stal se řezníkem a přestěhoval se do Tmaně čp. 48, odkud pocházela jeho manželka a žila zde i menší židovská komunita. Emil patřil k poslední generaci s velmi početnou rodinou, měl nejméně osm dětí a jedním z nich byl i Otto (1902-1943) – na úvodním snímku s manželkou. Jako všichni Židé, tak i Emil se snažil poskytnout dětem nejlepší vzdělání. Otto vystudoval smíchovské gymnázium a poté nastoupil na německou lékařskou fakultu. Ostatně znalost češtiny i němčiny byla u Židů samozřejmostí. Pravděpodobně již během studií se seznámil s Annou Guttmannovou, původem z Tábora, jejíž strýc přednášel na české lékařské fakultě. Čtyři roky po promoci (1927) se v Praze vzali. To již měl v Berouně zavedenou praxi praktického lékaře, ale nikoli vlastní dům. Nakonec se rozhodl, zřejmě za finanční pomoci celé početné rodiny, ke koupi starého domku na Plácku, který zboural a na jeho místě postavil roku 1933 velký bytový dům čp. 854/II. V přízemí si zařídil lékařskou ordinaci a byty nad ní pak pronajímal. Není bez zajímavosti, že v něm po roce 1939 našli útočiště také někteří berounští Židé. Tímto způsobem zároveň umořoval hypotéku, což byla tehdy běžná praxe. Jediné, čeho se nedočkal, byly vlastní děti; současníkovi se chce dodat: naštěstí. Po okupaci zbytku republiky mu nacisté nejprve ukradli dům, zakázali vykonávat praxi a nakonec deportovali v říjnu 1942 do terezínského ghetta. Rodina zde dlouho nepobyla, již koncem ledna je čekala cesta v dobytčácích do Osvětimi. Několik dnů po příjezdu, 9. února 1943, nahnali nacisté do plynových komor Ottu. Zda s ním šla i jeho manželka, nebo ji smrt zastihla později, nevíme…
Rodina Krausova
Obřad byl civilní, jeho nastávající, ač Židovka, byla rovněž bez vyznání. Odpadlictví od víry svého syna se Egonův otec naštěstí nedožil, nicméně ve dvacátých letech nešlo o nic výjimečného. Zda se oba novomanželé vzdali touhy po potomcích, nebo je mít nemohli, nevíme, každopádně děti po sobě nezanechali. Nastěhovali se do služebních bytů přímo u cukrovaru (dnes bytovky čp. 733-735/II, tehdy součást podniku čp. 135/II). Vilma se starala o domácnost, Egon pracoval v berounském cukrovaru jako odborný technický úředník provozu, a to až do roku 1930. V té době již tento podnik spadal pod Pečeckou rafinerii cukru, a. s., založenou Elbogenem v Pečkách u Kolína, jejíž vedení si Krause povolalo jako odborníka do pobočného závodu, cukrovaru v Cerhenicích na Kolínsku. Zde s Vilmou žili dalších sedm let, než se roku 1937 opět vrátili do Berouna. Berounský cukrovar byl osudem Krausových až do března 1940. V té době se již nacházel pod německou správou, která v žádném případě nehodlala trpět mezi svými zaměstnanci „podřadné židovské elementy.“ Krausovi se museli ze svého bytu vystěhovat a rychle sehnat podnájem. Což se jim podařilo v právě dokončeném rodinném domku pražských majitelů čp. 981/II v Nerudově ulici. Ovšem jen dočasně, Beroun měl být podle nacistů co nejdříve judenrein, tudíž se museli vystěhovat pryč z města. Poslední útočiště před deportací našli v říjnu 1941 v Nižboru u židovské majitelky domu čp. 184 v dnešní ulici Nad Hotelem. Do Berouna se vrátili jen nakrátko 22. února 1942, na shromaždiště deportovaných osob do Terezína. O tři týdny později je čekala další cesta vlakem, tentokrát už v dobytčácích, a to do ghetta Izbica poblíž vyhlazovacích táborů Sobibór a Bełzec. Zda podlehli strašlivým podmínkám v ghettu, nebo je nacisté zlikvidovali v některém ze jmenovaných táborů, již není známo. Podobně skončili i Egonovi sourozenci; původně rabínský rod pravonínských Krausů však i přes nenávist nacistů nepřestal zcela existovat.
Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
