Další berounské Stolpersteiny budou položeny za rodinu Körperovu a Steinerovu

Loňského roku se podařilo realizovat první etapu položení Kamenů zmizelých v Berouně. Postupně představíme medailonky dalších šesti židovských rodin, jejichž pamětní kameny financovali soukromí dárci z našeho města a budou instalovány v letošním roce.

Kořeny této židovské rodiny rostly ve vesnicích u Litně, což bývalo nejstarší židovské centrum v regionu. Körperovi se již ve vrchnostenské éře živili jako obchodníci zásobující vesničany smíšeným zbožím, které si nedokázali vyrobit. Rudolf a Helena Körperovi se usadili v Bykoši čp. 51. Zde se jim narodil syn Emil (1906-1943), který převzal po otci živnost, ale asi se hodlal prosadit jako obchodník většího formátu, a tak roku 1935 přesídlil do Berouna. O přesunu živnosti rozhodl sňatek s Irmou Meissnerovou (1912-1943), která do té doby žila u rodičů v městečku Libice nad Cidlinou a zřejmě nehodlala strávit celý život na malé vesničce. A také Emilovo zaměření na moderní trendy. Šel s dobou a otevřel si tu obchod s bicykly a motorkami zn. Jawa. Vůně motorů a oleje mu zjevně učarovala, jenže v té době se jednalo spíše o drahé zboží, konkurentů zde existovalo hned několik a navíc doznívala hospodářské krize. Finančně se mu nevedlo nijak skvěle, navíc měl prakticky celý kapitál investovaný ve zboží. Když se jim v lednu 1939 narodila dcera Hanka, rozhodli se hned následujícího měsíce přestěhovat do nedávno přestavěného bytového domu čp. 854 na Plácku (dnes nám. M. Poštové). I zde byli pouze v pronájmu, ale snad doufali, že obchody půjdou lépe. Záhy, v březnu 1939, jim udělala čáru přes rozpočet nacistická okupace. Hned v červnu téhož roku přišla arizace, nucená správa jejich živnosti pod kontrolou okupantů, posléze následovalo zabavení obchodu. V létě 1940 jim nezbylo nic jiného než se vrátit k Emilovým rodičům do Bykoše. V únoru 1942 přišel do vesnice příkaz k deportaci pro celou pětičlennou rodinu. Přes Kladno směřovali do terezínského ghetta. Zde zemřel v únoru 1943 bezmála sedmdesátiletý bykošský obchodník Rudolf Körper, několik měsíců před deportací své manželky Heleny do Osvětimi. Krátce po ní, v prosinci 1943, přišla řada na mladé manžele a jejich tříletou dcerku Hanku. Skončili rovněž v Osvětimi, v tzv. terezínském rodinném táboře. Nevíme, jak dlouho přežívali, či zda při selekci zamířili rovnou do plynové komory. Tak či onak, Körperova rodina byla vyvražděna celá.

Původně německojazyčná židovská rodina Steinerova pocházela ze západních Uher a Vídně. Krátce poté, co se otevřela v Králově Dvoře cementárna (1889), nastoupil do ní Vilém Steiner jako pokladník. V Králově Dvoře bydleli v úřednickém domě čp. 132 V Lukách i se služkou, jak se na úředníky tehdy slušelo. V té době téměř veškeré úřednictvo tvořili právě Němci či německojazyční Židé. Po smrti Viléma se jeho manželka Růžena odstěhovala v roce 1934 do Berouna. V druhé generaci již velmi rychle došlo k počeštění, jejich syn Kurt (1905-1944), elektromontér a později úředník v cementárně, se již hlásil jako Čech a totéž platilo i pro jeho manželku Ellu, rozenou Abeles (1908-1941), původem z německé rodiny z pohraničního Broumovska. Vzali se v roce 1936. Jejich život plynul klidně mezi Královým Dvorem a Berounem, kde pravidelně navštěvovali Růženu (1878-1941), a to až do příchodu Němců.

Jako Žid musel Kurt opustit místo úředníka a vše zkomplikovalo navíc narození syna Petra (1939-1944), jenž přišel na svět tři týdny po vpádu nacistů. Steinerovi si našli podnájem v Berouně čp. 477 na Závodí a Ing. Kříž, mj. majitel berounského mlýna (dnes Hořovická pekárna) Kurta zaměstnal ve svém druhém mlýně v Zadní Třebani čp. 8 jako strojníka a topiče. Rozhodnutím oberlandráta se však museli z Berouna v červenci 1941 odstěhovat, a to do Hlásné Třebaně. Beroun musel zůstat bez Židů, judenrein. Stejně dopadla jeho matka, kterou nacisté stejného roku vysídlili na jeden hýskovský statek, kde ve vysokém věku musela pracovat, než jí v únoru 1942 deportovali do Terezína. O necelé dva měsíce naštěstí zemřela v tamním ghettu, osud ji ušetřil toho nejhoršího. Její syn, snacha a pětiletý vnuk to štěstí neměli. Dva roky živořili v Terezíně, než je vlak smrti v říjnu 1944 odvezl do osvětimských plynových komor. Nepřežil nikdo.