Čechy krásné, Čechy mé! Duše má se touhou pne, kde ty vaše hory jsou, zasnoubené s oblohou? Slova básně J. V. Picka jsou dnes všeobecně známá. Pod původním názvem Vlastenecké hory je v 19. století zhudebnil kublovský rodák Josef Leopold Zvonař. Píseň zlidověla a její tóny můžeme slýchat i v několika českých filmech jako Vesničko má středisková či Slavnosti sněženek. Dokonce z ní mohla být státní hymna. Její autor se narodil 22. ledna 1824, letos tedy slaví 200. výročí narození. A i když zbytek z jeho rozsáhlého díla téměř upadl v zapomnění, ve své době patřil (a stále patří) k významným osobnostem české hudby, zejména hudební pedagogiky.
Cesta k hudbě
Zvonařova cesta k hudbě nebyla lehká, i když odmala ovládal řadu hudebních nástrojů. Rodiče si přáli, aby se vyučil, ale sám z přípravy na krejčovské řemeslo příliš nadšený nebyl. Zasáhl až kublovský farář Josef Dmych, který poznal Zvonařův talent a uvolil se chlapce 3 roky doučovat, aby mohl v Berouně složit zkoušku na hlavní tříleté škole. Jen s ní se pak mohl přihlásit na jednoroční učitelský kurz do Prahy. Avšak v Praze tehdy 16letého chlapce nepřijali a musel se ve městě celý rok sám protloukat. Když byl po roce přijat a kurz dokončil, konečně se šel přihlásit na varhanickou školu. Ovšem Zvonař před tím delší dobu nehrál, a proto ho ani sem zpočátku nechtěli přijmout. Nakonec ho ředitel Karel František Pitsch přijal podmíněně.
Na varhanické škole
Zvonař téměř celý život bojoval s tíživou finanční situací. Byl však velmi pilný a snaživý, a tak si na studiích vysloužil pomoc samotného ředitele, který mu daroval nejen svoje obnošené šaty, ale i malý klavichord, zajistil mu soukromé doučování a dovolil mu hrát na školní varhany i mimo výuku. Zvonař se pak na 16 let stal Pitschovým asistentem a dostal na škole také místo druhého učitele zpěvu. Po Pitschově smrti Zvonař nějakou dobu zastával funkci ředitele. Do následného výběrového řízení se přihlásilo 15 zájemců a Zvonař ke svému zklamání zvolen nebyl. Po dvou letech (v roce 1860) získal místo ředitele Žofínské akademie (hudební ústav pojmenovaný po arcivévodkyni Žofii, matce císaře Františka Josefa I.), kde působil do roku 1862, kdy se začal potýkat s vleklou chorobou. V roce 1863 se stal ředitelem kůru v chrámu Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici a téhož roku začal učit zpěv na Vyšší dívčí škole v Praze.
Opera, která se nedočkala uvedení
V té době už měl Zvonař určitý věhlas i jako komponista. Z jeho vlastních zápisků vyplývá, že do roku 1861 složil 122 skladeb, celkem jich známe na 200. Svou první skladbu složil již ve 13 letech, i když nešlo o příliš povedený kus. Později začal zhudebňovat texty českých básníků. Jeho dílo zahrnuje skladby vokální, komorní, orchestrální i církevní. Vrcholem jeho tvorby (a možná i jeho největším zklamáním) měla být opera Záboj, která se však nikdy nedostala na jeviště, nepočítáme-li dva krátké úryvky uvedené v rámci koncertů Umělecké besedy v letech 1863 a 1865. Občas se s jeho dílem můžeme setkat i dnes. Například I. sonáta f moll op. 3 byla uvedena v roce 2022 na Mezinárodním varhanním festivalu v Katedrále sv. Víta v Praze v podání varhaníka Jana Hory.
Základy české hudební pedagogiky
Zvonař jako pedagog smýšlel velmi pokrokově a jeho práce byla pro hudební pedagogiku velkým přínosem. Dá se říct, že položil základy české hudební pedagogiky. Napsal první české pojednání o dějinách české hudby, první česky psanou nauku o harmonii, propracoval metodiku školního zpěvu. Přispěl také ke vzniku hudebních institucí a spolků. Patří k zakladatelům českého pěveckého sboru Hlahol, kde působil jako místopředseda. Stál u vzniku Sokola a Umělecké besedy, kde aktivně působil. Právě tam se často stýkal s Bedřichem Smetanou. Není proto divu, že když Zvonař zemřel, velkolepé poslední rozloučení trvalo několik dní a zúčastnilo se ho obrovské množství lidí.
Poslední rozloučení
Josef Leopold Zvonař zemřel ve věku 41 let 23. listopadu 1865 v Praze (dle úmrtního listu, ve skutečnosti zemřel o den dříve) na následky vleklé plicní choroby a špatných životních podmínek, kterými trpěl téměř celý život. Do kostela Nejsvětější Trojice se s ním přišlo rozloučit velké množství lidí. Smuteční průvod se pak vydal z Prahy do Berouna, kde čekali zástupci města a mnozí další, kteří šli s průvodem před Plzeňku, kde berounští Sokolové drželi s pochodněmi večerní čestnou stráž. Do Kublova vůz dojel 27. listopadu v 6:00. Od rodné chaloupky byla rakev vynesena k velízskému kostelu, kde se opět konal smuteční obřad za účasti obrovského množství lidí.
Oslavy 200. výročí
Rodnou chaloupku v Kublově koupila v roce 2015 obec. Podle plánů by měla projít rekonstrukcí a fungovat jako památník. Pamětní deska byla na domku umístěna již v roce 1871, stejně jako pomník z novojáchymovských železáren, který stojí před budovou školy. Renovace se loni dočkal náhrobek na velízském hřbitově. V dubnu by měla být slavnostně otevřena naučná stezka „Po stopách J. L. Zvonaře“. Oslavy v Kublově vyvrcholí 25. května, kdy bude v rámci bohatého programu odhalena před rodným domem Zvonařova busta od sochaře Jiřího Vydry.
Zdroje:
- BERDYCHOVÁ, Tereza. Josef Leopold Zvonař, hudební teoretik a významný zjev hudby předsmetanovské. Příspěvek ke vzniku a pojetí české národní hudby. Online, bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Katedra hudební vědy, 2007. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/bru5v/Kopie_-_Bakalarska_prace_2007.pdf
- JUNGMANOVÁ, Hana. 190 let od narození J. L. Zvonaře. Podbrdské noviny. 2014, č. 13, s. 2.
- KNEIDL, František. Josef Leopold Zvonař : životopisný příspěvek. Podbrdský (berounský) kraj. 1924, roč. 2, s. 29-49.
- ŠIMKOVÁ, Romana. Kublovští koupili rodný dům Zvonaře, bude z něj památník. Berounský deník. 10. 10. 2015, č. 237, s. 3.
- ZAHRADNÍK, Jiří. Josef Leopold Zvonař – Jan Křtitel novodobé české hudby. Echo. 2012, č. 12, s. 43-46.
- ZÝKA, Zdeněk. Jak to bylo se dnem úmrtí J.L. Zvonaře. Kublovské noviny. 2023, č. 1, s. 2-3.
