V úterý 8. února byla slavnostní vernisáží v berounské kavárně Jiná káva zahájena výstava Jany Kubáskové s názvem Labyrint srdce a ráj světa.
„Někomu se může zdát tenhle název povědomý a opravdu jsem si ho vypůjčila od Jana Amose Komenského,“ komentuje pojmenování své nové výstavy autorka a dodává: „Kdo dával ve škole víc pozor, ten by teď mohl namítnout, že neumím ani pořádně opisovat a opsala jsem to špatně, obráceně. A má taky pravdu. Správně by mělo být Labyrint světa a ráj srdce. Bratr Amos Komenský mi promine, ale já si myslím, že se spletl on.“
Podle autorky je totiž její aktuální výstava hlavně o vztazích mezi lidmi. O jejich složitosti a přitom nekonečné potřebě vztahy mít, prožívat je živě, reálně i přes to, že jsou tak složité.
„Téměř všechny obrazy, které dnes visí v Jiné kávě, vznikly totiž v posledních dvou letech. V těch naprosto divných dvou letech, které jsme skoro všichni strávili zavření doma, se svými blízkými, které máme rádi, a hlavně sami se sebou a sebe máme přece nejradši – to dá rozum – to je ten ráj srdce, to vnitřní ztišení, meditace, ve které najdeme konečně spočinutí od labyrintu neklidného světa, všeho mámení, svodů a klamů, falešných pozlátek, přetvářky a nesmyslných požadavků…“ dodává Jana Kubásková, aby následně své představy ještě rozvinula: „Nevím jak vám, ale mě nejsložitějším labyrintem na světě připadá právě to lidské srdce – vrtkavé, nestálé, tápající. Lékaři anatomové taky prominou, ale já si lidské srdce představuju jako labyrint vztahů – vztahů s ostatními lidmi – našimi rodiči, sourozenci, dětmi, přáteli manželi, partnery, dosaďte si, koho chcete… Lidské srdce stále po něčem prahne, a když už si myslí, že to nachází, najednou zjišťuje, že je všechno mnohem složitější, cesty vztahů s našimi blízkými se všelijak zamotávají, kroutí a proplétají. Když se zdá, že jde všechno hladce, najednou se cesty blízkých lidí rozdvojí, někdy se úplně ztratí, aby se někde jinde vynořila nečekaná zkratka. Sami mnohdy nevíme, jestli to, co si přeje naše srdce je opravdu dobře a která cesta vede k cíli, to už je úplná hádanka…“
Oproti tomu je tak jednoduše krásné přijímat drobné radosti, které k nám přichází z vnějšího světa skrze naše smysly. Třeba taková jednoduchá a krásná barva citrónu nebo pomeranče, jejich chuť, tvar, vůně, lesklá a přitom drsná struktura povrchu – čistá, nekomplikovaná radost – zkrátka ráj zvuků, dotyků, barev, tvarů a vůní. „Ještě, že má člověk kromě srdce i jiné části těla, pak se může labyrint proměnit v ráj,“ uzavírá autorka pozvání na nevšední výstavu, kterou mohou návštěvníci Jiné kávy obdivovat až do 7. března.
