Odkud pocházíš, Jordane?
To není tak lehké říct – můj táta je farář jako já a farářina je nomádské povolání. Prakticky to znamená, že jsem se narodil v Opavě, ale nemám na ni žádné vzpomínky, protože v mých dvou letech jsme se přestěhovali do vesnice u Vsetína. Po desetileté valašské éře přišlo stěhování do východních Čech, kde jsem vychodil střední a šel studovat do Prahy. Pak následovala roční farářská praxe v Poděbradech – no a teď jsem už rok v Berouně. Takže z aktuálního pohledu se dá říct, že pocházím od východu a pomalu ale jistě migruji na západ – ale skutečné kořeny vlastně nikde úplně nemám.
Co pro tebe znamená víra?
Víra pro mě znamená vztah s Bohem – takže spíš než o konkrétních věroučných článcích je pro mě víra o každodenní žité spiritualitě. Věřím, že je tady Bůh, který se k nám má jako ke svým dětem. Oslovuje nás, vede nás, něco s námi v našich životech tvoří – a to vše je zaštítěno tou nejvroucnější a nejstálejší láskou, jakou si jen umíme představit. Takže věřit pro mě vlastně znamená uvědomovat si, že jsem hluboce milován a že žádný můj životní krach na tom nemůže nic změnit. To je pro mě víra. Víra, která – jak se říká – „hory přenáší“, tedy jinými slovy: že takováhle víra člověku skutečně dokáže v životě tvořit něco krásného.
Kdy jsi došel k přesvědčení, že se chceš stát farářem? Co tě k tomu motivovalo a přetrvala tato tvá motivace i do současnosti, nebo došla nějakých změn?
Zrálo to ve mně dlouho. Jako farářské dítě (i vnouče, můj dědeček byl také farář) jsem znal všechny ty dobré, ale i ty těžké příběhy, které člověka v téhle profesi potkávají. Pamatuju si, že jsem jako dítě říkával, že farář být nechci, protože to je ta nejtěžší práce, co znám. Zpětně si říkám, že to možná bylo tím, že táta jako farář na tradičním sboru na Valašsku dělal hodně pohřbů a mě ty pohřební písně, které k nám týden co týden ze hřbitova doléhaly, přišly opravdu smutné. Každopádně – o studiu teologie jsem začal uvažovat ve třeťáku na gymplu, ale to spíše ze zájmu než s touhou dělat faráře. K tomuto rozhodnutí jsem se naplno odhodlal až v posledním ročníku teologie – a to ještě s vydatnou podporou přátel. Povahově jsem trochu poseroutka, tak mi ty velké životní rozhodnutí trvají dýl. Teď jsem ale opravdu šťastný, tak snad to stejné budu moct říct i za deset či dvacet let!
Co ti studium na vysoké škole přineslo?
Nejprve „svatou trojici“ mrtvých jazyků: řečtinu z doby sepsání Nového zákona, starozákonní hebrejštinu a klasickou latinu. To je pro teology – alespoň ty z Evangelické teologické fakulty – základ, bez kterého se moc nedá jít dál. Na to jsme navazovali například filosofií, etikou, aktuální religionistikou nebo skvělou biblistikou. Krom vědomostí (kterých do mé hlavy přišlo spoustu, ale mnohé už si zase stihly najít cestu ven) mi studium teologie dalo blízká přátelství – evangelická fakulta je maličká, takže útrapy studia tam studenty sbližují o to víc. Jako poslední z mnohých darů vysokoškolských let vypíchnu sebepoznání: studium teologie totiž pro věřícího člověka není jen o „suchém“ učení se. Je to i existenciální cesta, v rámci které si člověk klade velké životní otázky a zkouší na ně hledat odpovědi. A taky se musí smířit s tím, že některé odpovědi mu zůstanou skryty. A to ne vždycky jde snadno.
Jak jsi se ocitl u nás v Berouně?
Během roku v Poděbradech, ve kterém jsem se učil, co to prakticky znamená dělat faráře, jsem dostal několik nabídek, kam jít dál. Evangelíci jsou demokrati – faráři a farářky se sami rozhodují, kde chtějí sloužit, a pokud je místní chtějí a svou většinou také zvolí, jdou tam. Rozhodoval jsem se tehdy mezi několika místy a Beroun mi z nich připadal jako největší výzva. Chvíli mi to trvalo – ale odvážil jsem se! A teď jsem za to moc rád.
Jak tě místní evangelický sbor přijal?
Dobře! Místní evangelické společenství není velké, takže myslím, že jsem se se všemi docela rychle – i přes Covid – spřátelil. Navíc je to velice milá a otevřená skupina lidí, do které není problém bez potíží zapadnout.
Co máš na Berounu rád? Je něco, co bys městu naopak vytknul? A pokud ano, jak by se to mohlo změnit k lepšímu?
Užívám si okolní krajinu s velkou koncentrací památek. Několikrát mě již zlákala Berounka, ať už ke koupání nebo ke sjezdu s přáteli. Zatím jsem moc neměl příležitost poznat kulturní aspekt města, tak doufám, že dobu pandemických omezení brzy doženu.
Za ten rok jsem také ještě příliš nepoznal, co dělá takového berouňáka berouňákem. Tedy – co tvoří tu „echt“ berounskou identitu. Snad je to přílišnou blízkostí k Praze, a tudíž i velkou závislostí na našem hlavním městě. To mě trochu mrzí – například Poděbrady jsou město menší, ale když tam člověk přijede, hned ví, kde je a co může čekat. To v Berouně zatím moc necítím. Ale možná je chyba i na mém přijímači!
Představ prosím našim čtenářů některé z aktivit, kterým se jako farář věnuješ.
Jádro farářova života je příprava nedělních bohoslužeb. Tu si ideálně rozloží do celého týdne, aby měl čas nechat v sobě myšlenky pořádně vyklíčit. Neděle je tak pro mě jakýmsi vyvrcholením toho, co dělám, a vždy se v ní nějakým způsobem odráží všechny rozhovory a setkání, která jsem během toho týdne měl. A ta setkání jsou různá – nejčastěji přípravy ke svatbám, křtům či pohřbům, nebo jednoduše osobní návštěvy (nejen) za členy sboru.
U nás v kostele taky probíhá řada aktivit, které nejsou vyloženě farářské či církevní. Potřebným lidem poskytujeme potraviny z potravinové banky, provozujeme botanický kroužek pro děti a kurz počítačové gramotnosti pro důchodce. Jednou či dvakrát za měsíc se náš kostel změní v kino, když promítáme filmy z festivalu Jeden svět. To všechno jsou aktivity, které už lidi ze sboru dělali, když jsem do něj jako farář před rokem přišel – a pro mě jako pro faráře je to velká radost, že je náš kostel místem setkání mnohých rozličných lidí a že se naši farníci aktivně touží podílet na životě města!
V knihovně začínáš organizovat klub pro mládež s názvem Herka. O co půjde?
Spolu s berounským kazatelem Církve bratrské, Davidem Kašperem, jsme přemýšleli, jak spolu začít dělat něco pro dospívající. Průsečík toho, co nás oba dva baví, jsme našli ve stolních hrách. A tak vznikla Herka – otevřený prostor pro ty, kteří si rádi něco zahrají a nechtějí na to být sami. Jsme teď ještě úplně v plenkách, “herčili” jsme zatím jen jednou. Ale možná právě to je ten nejlepší čas na to přidat se k nám! Setkáváme se každé dva týdny v pátek od pěti přímo v knihovně.
Co pokládáš při svém povolání za nejobtížnější a co tě naopak těší?
Na obě otázky bych odpověděl stejně – vždy pro mě jde na prvním místě o lidi. A s lidmi bývá jak největší starost, tak největší radost.
Celý rozhovor s Jordanem Tomešem najdete ve zpravodaji Městské knihovny Beroun Okamžik.
Autorkou rozhovoru je Michaela Škeříková.
