Berounský textař, spisovatel a redaktor Jan Velíšek oslaví 28. května 70. narozeniny. Jako autor má na kontě dvě knihy vydané společně s fotografem Janem Šroubkem, jednu vlastní knihu, řadu předmluv a doslovů v knihách jiných autorů a množství písňových textů pro takové muzikanty jako je Jan Spálený, Gabriela Vermelho, Irena Zlámalová či Vladimír Čáp. Dlouhá léta pracoval v nakladatelství a v oblasti reklamy. Snad právě proto je mistrem spíše kratších textů. Jak začala a kudy se ubírala jeho textařská kariéra?
Vezměme to úplně od začátku. Kdy se u vás začalo projevovat spisovatelské nebo chcete-li textařské nadání?
Nejprve se u mě začaly projevovat vlohy gramatické, Jako předškolák jsem se kdysi zeptal maminky, co je to kabina. Na její odpověď, že je to takový pokojíček na lodi, jsem prý namítl: „Ale to není možný, vždyť pokojíček je chlapeček a kabina holčička!“ Rodiče, oba pedagozi, zajásali. Zřejmě už ve mně viděli budoucího Dobrovského, či aspoň Vášu s Trávníčkem. Jako mnohokrát potom jsem jejich očekávání nesplnil tak docela.
Ale i sloh mi šel ve škole dobře – dostával jsem z něj pravidelně zcela opačné známky než z úpravy a krasopisu. Textařinu jsem si, tak jako mnoho jiných, začal osvojovat až v pubertě v naději, že získám komparativní výhody u spolužaček in eroticis.
Váš první zveřejněný text vyšel roku 1968 ve školním časopise berounského gymnázia. Měl jste už tehdy představu o své budoucí profesi? A figurovala v ní už tehdy literatura?
V deseti jsem chtěl být potápěčem (začal jsem tehdy závodně plavat), ve třinácti ošetřovatelem v ZOO (moc se mi líbila moje učitelka biologie paní Květoňová). Moji touhu stát se novinářem rázně utnula nepřátelská pomoc přátelských armád. Pak jsem se seznámil s pár berounskými kumštýři a chtěl být kunsthistorikem. Nějak to dopadlo všechno jinak.
Ale abych odpověděl na vaši otázku: literatura figurovala částečně v posledních dvou předsevzetích – a nakonec jsem se k ní po pár peripetiích dostal.
Píšete texty pro řadu muzikantů. Jak dojde k takové spolupráci? Jan Spálený například někde uvedl, že váš text k písni Mé múze je původně dopis od posluchače rozhlasového pořadu, který uváděl. Je to pravda?
K takové spolupráci dochází nejrůznějším způsobem, ale nejčastěji v hospodě. S Honzou Spáleným jsme dokonce jednu písničku, šlo o Rande, dodělávali dokonce telefonicky. On seděl někde u baru v Praze nebo v Pyšelích, já v pizzerii Domino na Závodí. Tak se zrodily oba refrény. A nejsou špatné, ne?
Jinak nám medvědářům nemůžete taky všechno věřit. Z toho, co Honza říkal, je pravda jenom to, že uváděl rozhlasový pořad. Ve skutečnosti jsme se potkali na koncertu v tehdejším berounském klubu Homolka. Já neměl brejle a spletl jsem si ho s dnes už zvěčnělým kamarádem Honzou Živcem. Pozdravil jsem ho „Ahoj, Honzo!“ On mi odpověděl, a tak jsme si začali celkem přirozeně tykat. Podruhé jsem ho viděl na dalším koncertu ASPM Na Rozvědčíku, kde mi, člověk laskavý, řekl, abych mu poslal nějaké texty. Mezi nimi bylo i Mé múze.
V roce 2009 vyhrála loděnická kapela Tři dny na břiše soutěž Česko hledá písničku. Porotu zaujala píseň Cinéma Vérité s vaším textem. Přineslo vám toto ocenění nějaké výhody? Nestoupl pak zájem o vaše texty?
Ta soutěž nebyla moc povedená, třebaže v porotě zasedali takoví lidé jako Jiří Suchý, Jan Vodňanský, Milan Lasica, Václav Kopta a další. Problém byl v tom, že vítěz byl určen na základě esemesek, což skýtá řadu „nehudebních“ možností soutěžení. My vyhráli soutěže vedlejší, ale reálnější. Soutěž diváků, kde hlasovali ti v sále, a cenu Jiřího Suchého „O nejpoetičtější text“, což je sice blbost, ale Suchý si to nevymyslel.
Soutěž Česko hledá písničku zájem o mé texty příliš nezvýšila. Zato mi však umožnila seznámit se s Vaškem Koptou a Jiřím Suchým, který mě později pozval k sobě na kafe a nabídl mi tykání. Na což jsem náležitě nafoukaný.
Jak došlo ke spolupráci s fotografem Janem Šroubkem? Čí to byl nápad spojit vaše texty a jeho fotografie?
Inu, kde jinde než v hospodě. Předváděli jsme si navzájem své výpotky a vznikla knížka Znám tě málo a naše kamarádství. Po pár letech, kdy už jsem měl na kontě přes dvě stě textů a Honza tisíce fotek, vzniklo Malé hejno bílých vran, sestavené na jiném principu a podle mě povedenější. Jestli vznikne ještě něco dalšího, ani jeden z nás neví. Shromažďujeme materiál i síly. Pro jistotu.
V roce 2016 vám vyšla samostatná kniha Ležela kočka s andělem. Nelákalo vás vydat vlastní texty už dříve? A kde se nakonec vzal impuls k jejich vydání?
Celoživotně svádím tuhý boj s leností, a ta bestie dost často vítězí. Texty k písničkám jsou krátké, a než se ta holka vzpamatuje a zakročí, často ze mě něco vyleze. Jeden čas jsme se s Kameelem Machartem zabývali myšlenkou vydat jakýsi sborník regionálních textařů, kteří si navzájem nelezou příliš na nervy, ale nějak z toho sešlo.
Prozaické texty se hromadily v čase jaksi druhoplánově. Když jsem jich shromáždil už dost a věk pokročil, dal jsem je dohromady. Něco jsem připsal, něco vyhodil, něco upravil a trošku načančal. No, a taky jsem dostal od radnice grant či jak se tomu říká, takže se to celé stalo uskutečnitelným.
Působíte jako redaktor, korektor, autor doslovů, předmluv, fejetonů a povídek. Nikdy vás nelákalo pustit se do rozsáhlejšího textu?
Přečtěte si, prosím, znovu poslední odpověď. Dneska už působím především jako starobní důchodce, i když ne zcela důsledně. Ale snažím se, Lenora taky už není nejmladší, takže uvidíme.
(Celý rozhovor s Janem Velíškem najdete ve zpravodaji Městské knihovny Beroun Okamžik.)
