Dne 7. března uplynulo 80 let od úmrtí české spisovatelky, vlastenky a publicistky, o které nás ve škole neučili, Popelky Biliánové (1862-1941). Přitom se jedná o významnou regionální osobnost, sběratelku pověstí, znalkyni Vyšehradu a autorku děl, podle kterých bylo natočeno několik filmů.
ŽIVOT
Narodila se 27. ledna 1862 v Králově Dvoře a zemřela 7. března 1941 v Praze (její hrob najdete na Vyšehradě na místě 9D-92). Její rodné jméno je Marie Popelková. Zpočátku publikovala pod pseudonymem Jan Bílý nebo Jan Černý. Později své práce ojediněle podepisovala jako Vyšehradská. Používala i různé varianty svého jména jako Mařenka Popelková a novinářskou značku P. B. Ačkoliv je její příjmení všude uváděno s prvním „a“ dlouhým, správně by mělo být krátké (Bilianová).
Dne 26. září 1892 se provdala za nedostudovaného právníka a vlastence Arnošta Biliana. Svatba se konala v kapli sv. Václava v Chrámu sv. Víta v Praze. Takové místo si mohl dovolit málokdo. Avšak ženichův bratr v chrámu působil v jako kostelník a tak měli jistou protekci. V dubnu 1895 se Bilianovi nastěhovali do služebního domku výběrčího mýta a potravní daně čp. 12 na Vyšehradě. Po té co manžel spáchal roku 1918 sebevraždu kvůli depresím se Marie už znovu neprovdala a žila na Vyšehradě až do své smrti. Dnes na tomto domě najdeme pamětní desku.
Právě v domku na Vyšehradě Marie s dobrovolnicemi šila šaty pro chudé děti, především z českého pohraničí. Angažovala se pro útulky slepých a hluchých dětí, sirotčince či Jedličkův ústav. Byla výbornou znalkyní nejen vyšehradských památek, ale organizovala i vycházky po dalších pražských památkách. Ke konci života pečovala o hroby významných osobností na Vyšehradském hřbitově.
V roce 1912, kdy A. B. Svojsík vydává knihu Základy junáctví, Marie už skautské zásady používá pro dívčí osadu v Chotouni. O dva roky později dokonce sama vydává knihu O dívčím skautingu.
Marie usilovala o vyšší vzdělání žen a jejich rovnoprávnost s muži. Na toto téma přednášela, organizovala dívčí besídky a pořádala přednášky pro hospodyňky. Pracovala pro Ústřední spolek českých žen, kde mimo jiné vedla tzv. dívčí odbor.
Jako nadšená vlastenka se stala pracovnicí Ústřední matice školské. Její funkce spočívala v kontrole stavu českého školství a v organizaci a zakládání nových českých škol. Její manžel vymyslel tzv. národní obětiny (původně navštívenky), jakési stvrzenky určité peněžní hodnoty, které dostal každý, kdo přispěl finanční částkou na dobročinné účely nadace pod hlavičkou ÚMŠ. Nejčastější formou obětin byly vizitky, jejichž hodnota byla tři koruny. Obětiny začaly být vydávány v roce 1885. Marie pomáhala při jejich organizaci a nakonec s manželem založila vlastní podnik na výrobu obětin, který však neměl velký úspěch.
TVORBA
Publicistka
V 80. letech 19. století začala přispívat do Národních listů a později také do Hlasu národa, Národní politiky a řady dalších periodik z kategorie “zábavné” (Švanda Dudák, Květy) a “ženské” (Ženské listy, Ženský svět).
Sběratelka pověstí
Sesbírala pohádky na Berounsku a sama se o psaní pohádek pokusila. V jejím životě však sehrála nejdůležitější roli pražská minulost. O Praze nastřádala neuvěřitelné množství příběhů, legend a pověstí z vyprávění staropražanů i z archivů.
Dramatička
Divadelní hry psala pro dívky ve své skupině v dívčím odboru. Dívky zde hrály i se podílely na realizaci her, např. šily kostýmy. Z her uveďme např. Vyšehradský vodník, Z letního bytu, Kocour v penzionátu, Barborka. Divadelní hry se za její režie hrály třeba na Střeleckém ostrově.
Autorka bestselleru
Její nejúspěšnější román Do panského stavu vyšel poprvé v roce 1907 a ve své době spíše zapadnul. Až v roce 1916, kdy jej Marie rozšířila o další tři díly se z knih stal bestseller. Jde o oddechové čtení, úsměvný rodinný román, který se na vrcholu čtenářského zájmu držel po celé meziválečné období. Oblíbený byl zřejmě také díky prostému jazyku srozumitelnému širokému okruhu čtenářů.
Filmy pro pamětníky
Podle jejích knih byly natočeny 4 filmy s Antonií Nedošinskou v hlavní roli. Z filmů pro pamětníky můžete znát Matku Kráčmerku z roku 1934. Tři předešlé filmy byly němé – Do panského stavu (1925), V panském stavu (1927), Paní Katynka z Vaječného trhu (1927). Filmy nakonec Marii způsobily spíše starosti, jelikož jí nebyly vypláceny peníze ze promítání. V soudním sporu nakonec vysoudila 10 tisíc korun.
