~Záchranná stanice živočichů Rokycany
Tato stanice na Rokycansku působí od roku 1990 pod hlavičkou Základní organizace Českého svazu ochránců přírody. Jejím hlavním cílem a posláním je záchrana a léčení poraněných i jinak handicapovaných volně žijících zvířat a jejich přípravu na návrat do volné přírody, péče o opuštěná mláďata, v zimních měsících péče o hibernující živočichy, zejména ježky, netopýry, vyprošťování vrubozobých ptáků ze zamrzající vodní plochy. To, co všechno Záchranná stanice v Rokycanech dělá, o tom se měly možnost přesvědčit děti ze školní družiny. Po delší době a dlouhodobé spolupráci naší družiny s panem Moulisem jsme se opět vydali do Rokycan.
Druhý den podzimních prázdnin, dnes, více mrazivější, nás zavádí do Rokycan. Od školy odcházíme na hlavní vlakové nádraží do Berouna a vlakem se přesouváme do Záchranné stanice živočichů. Z nádraží asi deset minut pěšky a jsme v cíli. Zde na nás již čeká pán Moulis. Nikdo by neřekl, že se jedná o záchrannou stanici. O něco větší rodinný domek v sobě skrývá kouzlo přírody. Odložíme si bundy a odcházíme společně do klubovny, kde je již vše připravené. Ani vlastním očím se nedá věřit, co všechno se v tomto krásném domku skrývá. A navíc, co ještě se nachází v přilehlé zahrádce. Při příchodu na dvorek slyšíme zvláštní jakoby pískání. Nikdo neví, co to je. Paní vychovatelky se domnívají, že by to mohla být nějaká liška. Tak uvidíme na závěr, co to vlastně bylo. V klubovně si povídáme o lesní zvěři, zaměřujeme se na ptactvo a hlavně nasloucháme poutavému vyprávění pana Moulise. Během dvou hodin se dovídáme tolik informací, o kterých se nám může jen snít. Z vyprávění je cítit láska pana Moulise k přírodě, ke zvířatům, ale především jeho pomoc bezmocným zvířatům. Během poutavého vyprávění přišla i řada na různé dotazy, ale i naše vlastní zážitky, se kterými jsme se s ostatními podělili. Po ukončení povídání v klubovně odcházíme na dvorek, seznamujeme se s typy budek pro různé druhy ptáčků. Sledujeme i již připravené krmítko pro ptáčky na zimu se semeny slunečnic. Kolem již poletují sýkorky koňadry. My však neustále slyšíme kňourání a jakoby pláč nějakého zvířete. Procházíme voliéry, obdivujeme zdejší ptactvo a dostáváme se k místu, odkud je cosi slyšet. Ano! Je to pravda. Malé, asi půlroční mládě lišky se natolik sžilo s panem Moulisem, a je na něj velmi závislé. Asi trochu závidělo, že liščí mládě nebylo středem pozornosti a pan Moulis se věnoval nám. Chtělo se pomazlit, možná pohladit, ale to si z nás nikdo nemohl dovolit. I když nás to velmi lákalo. Ještě i několik dotazů ke zdejším zvířátkům a pak již opravdu konec. Musíme se rozloučit, i když se nám nechce. Vlak by nám ujel. Od pana Moulise jsme obdrželi všichni na památku drobnosti, které můžeme využít a do družiny navíc nějaký materiál, který jistě poslouží při různých soutěžích. I my velmi děkujeme za umožnění návštěvy a především panu Moulisovi za jeho čas během dopoledne, který s námi strávil. Bylo to krásné, bude na co vzpomínat. A až přijdeme domů, budeme moci rodičům mnoho vyprávět. Pane Moulisi, moc a moc děkujeme!
Květa Hrbáčková
Autor: Květa Hrbáčková Fotoreportáž: Květa Hrbáčková
