Petr Linhart je písničkářem a vůdčí osobností pražské kapely Majerovy brzdové tabulky (MBT), se kterou vydal pět řadových alb. Před tím působil ve skupině Čp.8 a souběžně s MBT také v některých pozdních sestavách Bonsai. Pro Linhartův autorský rukopis je charakteristická inspirace krajinou a příběhy, které jsou v ní skryté, on sám svoji tvorbu nazývá magickou vlastivědou. V nedávné době se inspiroval příběhy z krajin poznamenaných vysídlením a opuštěním. Vzniklo třináct důvěrných songů, které se vždy nějak dotýkají oblasti Sudet. Všechny se nacházejí na Linhartově samostatném albu Sudéta, které vyšlo u Indies MG Records v březnu letošního roku.
Jaké byly vaše hudební začátky?
‚V osmdesátých letech jsem hrál na kytaru v tehdy docela slavné kapele Čp.8 a za mnohé vděčím Járovi Ježkovi, jenž byl její vůdčí osobností. Když jsem pak začal usínat na vavřínech a na můj post byl po zásluze povolán nový kytarista, nezbylo, než se v hudbě rychle postavit na vlastní nohy. A tak vznikla první verze Majerových brzdových tabulek, ve kterých působím dodnes.‘
Deskou Sudéta jste nyní nově vstoupil do vod písničkářů, před tím jste byl vždy ukrytý v nějaké kapele. Co bylo tím hlavním impulsem?
‚Zjistil jsem, že občas potřebuji být jenom sám za sebe a nepodléhat nezbytnosti kolektivního kompromisu. Já jsem se k tomu dlouho nemohl rozhoupat. Jednak jsem nechtěl dělat konkurenci MBT a vlastně tedy sám sobě tím, že budu hrát kapelní repertoár a jednak se mi moc nedařilo zpívat. Teď mám písně Sudéty a se zpěvem mi už otrnulo. Písničkářství má pro mne ještě jeden důležitý rozměr: Když člověk jezdí jenom s kapelou, zůstává pro něj mnoho aktivit uzavřených. Jednoduše proto, že pro mnohé pořadatele, především v oblasti té opravdu nezávislé kultury, může být kapela i při minimálních požadavcích finančně neúnosná. A často to bývají místa či scény, kde stojí za to hrát, a lidé, s nimiž stojí za to komunikovat.‘
Baví vás nyní více koncertovat samostatně nebo s MBT?
‚Baví mne jak jedno, tak druhé, ony jsou to také dva rozdílné repertoáry, které se téměř neprotínají. Takže každá varianta koncertu přináší zcela jiný zážitek. Mám k tomu ještě variantu třetí. S lidmi, kteří na Sudétě hráli, tedy s Markem Štifterem, Peterem Binderem, Alešem Charvátem, Pepe Štěpánkem a Tomášem Makovským jsme si založili speciální kapelu Neunundzwanzig Saiten, která hraje album Sudéta naživo ve víceméně studiových aranžích. A to mě možná v tuto chvíli baví nejvíc.‘
Co pokládáte za svůj největší dosavadní úspěch?
‚Pět alb vydaných s MBT, dále to první samostatné nazvané Sudéta, jejich vlídné přijetí a stálé zázemí příznivců a posluchačů. Nacházení a prožívání nezvyklých témat, oné magické vlastivědy, která se stále nějak proplétá mými písněmi. Dozrávání do stadia písničkáře. V této souvislosti si považuji pozvání do volného sdružení Osamělí písničkáři, kterého se mi nedávno dostalo.‘
Mohl byste toto sdružení představit?
‚Osamělí písničkáři jsou velmi volným sdružením různorodých osobností, kteří skládají, píší, zpívají a hrají písničky. Mají svoji stálou scénu v pražském divadle Na prádle, kde dvakrát do měsíce koncertují. Během každého večera se zpravidla představí tři z nich. Vystupuje zde například (v abecedním pořádku) Dagmar Andrtová-Voňková, dobrá duše celého projektu Jan Burian, Caine, Jiří Dědeček, Karel Diepolt, Zuzana Homolová, Pavel Karas, Jiří Konvrzek, duo Muzikolamy, Petr Nikl, Oldřich Janota, Jiří Smrž, Martina Trchová, Petr Váša, Karel Vepřek, Jan Zubrycký a nakonec taky já.‘
Připadáte si jako osamělý písničkář?
‚Ano, připadám si jako velmi krásně osamělý písničkář, který je sám na výletě, sám v krajině. Takové osamění přímo vyhledávám, jelikož je mi zdrojem inspirace. Je dobré být v rozumné míře osamělý.‘
Jakých dalších českých písničkářů si vážíte?
‚To je po čertech ošemetná otázka, protože teď to bude vypadat, že si nevážím těch, které jsem neuvedl, takže takhle to prosím opravdu nestojí. Ale nějak odpovědět musím, že? Já mám nejraději písničkáře, pro které to písničkářství není vymezením žánru. Taková je Shina Lo z bratislavské dvojice Longital. Schválně utíkám z Čech pryč, protože oni jsou opravdu fenomén s dalekým přesahem. Do stejného šuplíku mi pasuje taky Jarda Svoboda, jeho sólová vystoupení s harmoniem jsou nezapomenutelná a zdá se, že podobnou cestou se vydává i nový Traband. A do třetice? vyrůstal jsem na písničkách Oldřicha Janoty a jsem jimi poznamenán.‘
Děkuji vám za rozhovor.
