Další z výstav ve venkovní galerii Pěší zóna v berounské Palackého ulici nabízí tentokrát průřez dílem Antonína Porketa, který byl často přezdíván jako malíř starého Berouna a od jehož narození uplynulo již 140 let.
Život a dílo Antonína Porketa (1883-1928)
Antonín Porket se narodil 6. května 1883 v Chebu. Jeho otec, Josef Porket, zde byl cukrářem. Ačkoli Cheb byl čistě německé město, byli Porketovi Češi, kteří zde žili jen přechodně. Rodina pocházela z Berounska, její kořeny sahaly do Hořelic u Nučic a do Žebráka. Porketovi se brzy přestěhovali z Chebu do Prahy, kde roku 1903 získal Antonín domovské právo. Jeho otec byl zámožný a ačkoli rodina žila převážně v hlavním městě, vlastnil i dům v Berouně. Antonín sem jezdil už od dětství a znal dobře město i jeho okolí.
Protože rodina byla hmotně zabezpečena, mohl mladý Antonín rozvíjet své umělecké nadání. Přihlásil se na pražskou Akademii výtvarných umění. Zde studoval u prof. Bukovace, který pocházel z dalmátského Dubrovníku. Toto setkání ovlivnilo Porketa na celý život a vzbudilo v něm lásku k jihoslovanským národům. Účastnil se různých akcí, které měly posílit kulturní vazby mezi českými a jihoslovanskými zeměmi, sám po roce 1908 Dalmácii navštívil. Jeho příchylnost k jihoslovanské kultuře se projevovala i tím, že se neformálně podepisoval jako „Ante“ nebo „Anto“, což je chorvatská podoba jména Antonín. Roku 1905 se poprvé účastnil veřejné výstavy, kde debutoval obrazem „Praha v zimě“.
Po ukončení studií na pražské akademii odešel roku 1908 do Mnichova, kde se stal žákem profesora Knirra. U tohoto malíře studovala řada významných umělců, mimo jiné i Paul Klee. Mnichov byl před první světovou válkou spolu s Paříží nejvýznamnějším centrem evropského výtvarného umění. Zatímco ale v Paříži jednoznačně dominovala malba, v Mnichově byl kladen velký důraz i na grafické techniky. Ty byly také typické pro pozdější Porketovu tvorbu.
Ale ani Paříž mladý umělec při cestě po Evropě nevynechal. Studoval tu půl roku a poté odjel na kratší tvůrčí pobyt do Dalmácie.
Během svých cest si mladý Antonín uvědomil krásu Berouna, a tak po návratu začal město malovat. Nejprve pořizoval skici a potom podle nich tvořil grafiky (převážně lepty a litografie). Záměrně zvolil techniku grafiky, kterou bylo možné šířit v mnoha výtiscích, na rozdíl od maleb, jejichž účinek je omezen na výstavní síň. Postupně se ale vypracoval i k malířství a vytvořil řadu pláten Berouna. V období kolem roku 1910 se naše město stalo hlavním námětem jeho díla. Soubor berounských výjevů čítá desítky položek, mezi nimiž zaujímá významné místo série 10 linořezů vydaných v nakladatelství E. Brože v Praze.
Porket byl vlastně prvním malířem, který se soustavně Berounu věnoval. Vysloužil si tím obdiv a vděčnost jeho obyvatel, zejména mladých lidí. A tak roku 1910 uspořádali studenti zdejšího gymnázia Porketovi první výstavu, na které představil své obrazy Berouna. Roku 1912 se zde konala další výstava, na níž Porket představil výjevy z Berouna vzniklé mezi lety 1910 a 1912. Zřetelně odrážely umělcův posun. Zatímco na první výstavě výrazně převažovaly grafiky, na druhé již tvořily polovinu exponátů s motivem Berouna oleje.
Porket i nadále žil převážně v Praze, a tak je logické, že stále více věnoval uměleckou pozornost hlavnímu městu. Poté, co po roce 1912 vyčerpal berounské náměty, stala se mu Praha hlavní uměleckou inspirací. Tehdy už dělil svou uměleckou tvorbu rovným dílem mezi malířství a grafiku. Ale bez ohledu na techniku se snažil vždy, ať v Praze nebo v Berouně, zachytit nejen vzhled města, ale i jeho náladu. V tom se liší od starých umělců a řadí se k malířům moderním. Přitom mají největší umělecký účinek jeho lepty.
Roku 1913 přispěl Porket jedním z leptů Berouna do sborníku „Vzpomínáme vás“, věnovaného českými umělci balkánským hrdinům jihoslovanských národů a který byl poctou jejich protitureckému boji.
Roku 1914 vypukla první světová válka. Porket byl odveden do armády a nastoupil v hodnosti četaře pohraniční roty jako tzv. jednoroční dobrovolník. Pohraniční roty byly dislokovány ve Slavonii a Chorvatsku. Porket byl snad k nim zařazen proto, že uměl srbochorvatsky.
Porket měl vlastně štěstí. Byl odvelen na albánskou frontu, která byla snad nejklidnějším bojištěm války. Ačkoli i tady se bojovalo, nelze zdejší střety srovnávat s krvavými jatkami na východní či na italské frontě. Četař Antonín Porket válku přežil a vrátil se zpět do vlasti, z balkánského bojiště si ale přivezl malárii. Protože na frontě nemohla být nemoc pořádně léčena, trpěl jí po zbytek života.
I při plnění vojenských povinností si našel čas na kreslení. Jak bylo jeho zvykem, zachycoval především různé stavby, které ho zaujaly svým bezmála orientálním vzhledem. Zachovala se řada jejich kreseb provedených tužkou. Díky přípisu na některých z nich víme, že Porketova jednotka byla přinejmenším od července do prosince 1917 dislokována v albánském Beratu. Po skončení války mohl Porket opět volně tvořit. Většinu albánských námětů zpracoval jako grafiky. Známe několik děl, k nimž máme jak kreslenou předlohu, která vznikala ve válečných podmínkách, tak i pozdější grafickou podobu. Albánské motivy Porket vydal v souboru „Album litografií“.
Po návratu z války žil Porket v Praze a pracoval jako úředník léčebného fondu na Žižkově. Byl tedy celkem dobře situovaný a zabezpečený. V červnu 1923 se v Praze oženil s Františkou Burešovou, dcerou ředitele úřadu Ludvíka Bureše ze Žižkova, narozenou roku 1893. Františku, které říkal láskyplně „Fanynka“, si vzal po delší známosti, jak dosvědčuje grafika s albánským motivem věnovaná „Slečně Fanči Burešové“ a datovaná na Velikonoce roku 1919. „Fanynce“ věnoval i několik dalších děl. V září roku 1926 se manželům narodil jediný syn Josef Ludvík, který dostal jména po obou dědečcích.
Antonín Porket se z rodinného štěstí dlouho netěšil. Dne 20. listopadu roku 1928 zemřel ve vinohradské nemocnici na chorobu ledvin. Bylo mu 45 let. Jeho tělo bylo uloženo na Olšanských hřbitovech. Pohřeb byl jedním z mála církevních aktů v Porketově životě. Ačkoli byl formálně katolického vyznání, uzavřel občanský sňatek a jeho syn byl pokřtěn až roku 1932, čtyři léta po otcově smrti. Františka Porketová se už nevdala a zůstala sama s malým Josefem. Zemřela roku 1965.
Syn malíře Antonína Porketa Josef Ludvík Porket vystudoval roku 1949 ČVUT a stal se inženýrem ekonomie. Protože se během doktorského studia vyjadřoval kriticky ke komunistickému režimu, byl krátce vězněn a poté musel opustit vysokou školu a pracovat v průmyslu. Po roce 1965 se mohl vrátit na akademickou dráhu a věnovat se sociologii. Získal titul CSc. V roce 1969 emigroval do Velké Británie, protože se oženil s britskou občankou. Zde získal titul Ph.D. a působil jako akademik na volné noze. Teoreticky se zabýval odlišnostmi kapitalistické a socialistické společnosti a jejich trhu a napsal o tomto tématu několik knih a řadu článků. Po pádu komunismu publikoval i v českých odborných časopisech a vlast často navštěvoval. Zemřel roku 2007.
Josefova manželka, britská občanka paní Barbara Porket, darovala roku 2011 Muzeu Českého krasu řadu děl Antonína Porketa, čímž významně obohatila muzejní kolekci obrazů tohoto výtvarníka. Muzeum Českého krasu v Berouně je opatrovatelem památky A. Porketa a snaží se zmapovat a prezentovat především berounské období jeho tvorby.
Výstava o životě a tvorbě malíře Antonína Porketa, kterou připravilo oddělení komunikace a vnějších vztahů Městského úřadu Beroun ve spolupráci s Muzeem Českého krasu, bude k vidění do poloviny dubna.
