Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. A i když jsou tací, kterým učení jazyků příliš nejde, pro jiné je to naopak hračka. Toho byl zářným příkladem berounský rodák Čeněk Šercl, který ovládal několik desítek jazyků evropských, asijských i afrických a přezdívalo se mu “český Mezzofanti” po slavném italském polyglotovi (kolik jazyků skutečně ovládal, už se asi nedozvíme, některé zdroje uvádějí kolem třiceti, jinde najdeme i číslo 56).
Čeněk Šercl se narodil 28. září 1843 v Berouně. Byl přijat na německé gymnázium na pražské Malé Straně, ačkoliv neuměl německy. Na zkoušejícího však udělalo dojem, když se rychle naučil odpovědět na otázku, co dělá jeho otec, a bezchybně řekl, že je sirotčím na Smíchově: „Vater ist Waisenrechnungsführer am Smíchov”. Když v roce 1865 ukončil právnickou fakultu dnešní Karlovy univerzity v Praze, uměl už několik desítek jazyků. Kvůli omezeným prostředkům a nedostatku učitelů se učil především sám a používal při tom mnemotechnické pomůcky.
Od roku 1866 studoval v Londýně sanskrt, další indické jazyky, čínštinu a japonštinu. Zároveň pracoval v Britském muzeu, kde pořádal cizojazyčné knihy a vytvářel jejich katalog. V roce 1868 odjel do Ruska, kde se seznámil s petrohradským zastupitelem Bykovem a nechal se u něj zaměstnat jako vychovatel. Šercl bývá označován za cestovatele, i když sám žádnou velkou cestu nepodnikl. V Rusku se mu však naskytla možnost vypravit se na sever Evropy do oblastí obývaných Laponci a Něnci a nějakou dobu pobýval mezi příslušníky národa Komi. Patří mezi první Čechy, kteří zkoumali jazyk přímo u domorodých kmenů. Byl také prvním českým orientalistou, který na univerzitní úrovni studoval perštinu, čínštinu a japonštinu. Když absolvoval orientální fakultu petrohradské univerzity, bylo mu 25 let. O rok později už se stal docentem pro srovnávací jazykovědu na univerzitě v Charkově. Profesuru získal ve 37 letech za studii O číslovkách v jazycích indoevropských.
V letech 1885-1896 se na univerzitě v Oděse zabýval studiem národů na Krymu. Po odchodu do penze se s rodinou přestěhoval do Štýrského Hradce a později do Lublaně, kde si osvojil poslední jazyk – slovinštinu, a kde také 4. prosince 1906 zemřel. Pochován je na Starém křesťanském hřbitově v Oděse.
Zdroje:
- Čeněk Šercl. Světozor. 1869, č. 21, s. 175-176.
- Čeněk Šercl (Dokončení). Světozor. 1869, č. 23, s. 187.
- Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 620 s. Kdo byl kdo. ISBN 80-85983-59-1.
- MARTÍNEK, Jiří a MARTÍNEK, Miloslav. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. 1. vyd. Praha: Libri, 1998. 509 s. Kdo byl kdo. ISBN 80-85983-50-8.
