Berounské stolpersteiny připomenou i osud Kamily Roubíčkové

56

Nový berounský projekt má za cíl připomenout oběti holocaustu v Berouně formou vsazení pamětního kamene do dlažby v místech, kde tito lidé žili. Postupně představíme medailonky prvních čtyř rodin Židů, jejichž pamětní kameny financovali soukromí dárci z našeho města a měly by být instalovány do konce tohoto roku. Jejich osud se podařilo rekonstruovat na základě mnoha drobných střípků historické paměti.

Kamila Roubíčková (1880-1942)

Zatím poslední osobou, kterou bude připomínat pamětní kámen před dnešním Muzeem Českého krasu, je Kamila Roubíčková. Majitelka někdejšího vyhlášeného železářství příslušela do nejvýznamnější židovské rodiny v Berouně. Její příběh však nezačíná zde, ale ve vedlejší vesnici Jarov. Jelikož se Židé až do roku 1849 nesměli usazovat ve městech, nacházeli útočiště na vsích. Otec Kamily, Leopold Neumann, v rozporu s obecně tradovaným mýtem, že Židé byli jen obchodníci a živnostníci, provozoval na Jarově zemědělskou usedlost. Jeho manželka pocházela z Mořiny, z nejstarší a nejpočetnější židovské náboženské obce. Nevíme, co Leopolda přinutilo se v sedmdesátých letech 19. století se usedlosti vzdát a zakoupit v Berouně na náměstí obchod se míšeným zbožím čp. 35 (dnes drogerie DM). V každém případě jeho druhá dcera Kamila se narodila již zde. Zvláštní shodou náhod tento dům před Neumannovými vlastnil zakladatel onoho železářství Hynek Roubíček, než koupil roku 1869 Jenštejnský dům čp. 87.

Než před koncem století zemřel, určil jako pokračovatele živnosti syna Rudolfa. Není divu, že se zakoukal do Kamily Neumannové, ostatně oba domy stály na náměstí naproti sobě. V roce 1900 se slavila svatba. Rudolf, který nedávno převzal firmu od otce, očekával brzké narození potomka, leč tady se rodinné štěstí zadrhlo. Manželství bohužel zůstalo bezdětné. O to více se Rudolf upjal na vedení firmy, která prosperovala. Je třeba si uvědomit, že Roubíčkovo železářství založené roku 1861 bylo široko daleko jediné a poptávka po nejrůznějších výrobcích ze železa a do domácnosti neustále stoupala spolu s rozvojem města.

Rudolf s manželkou se snažili, aby zákazníkům splnili veškerá přání. Za tím účelem šli neustále s dobou, např. počátkem 30. let 20. století zavedli prodej tehdejší technické novinky – radiopřijímačů. Úspěch v obchodě se odrazil nejen v rostoucím majetku, ale také v ochotě jej rozdávat potřebným, ať už se jednalo o příspěvky sociální, spolkové či jiné. Oba manželé si velmi štědrou pomocí a starostí o ostatní zřejmě zčásti vynahrazovali chybějící děti. Oba se účastnili čile spolkového i náboženského života, aniž by na sebe upozorňovali. Všech šest zaměstnanců velkého obchodu se vyjadřovalo v tom smyslu, že si nemohli přát lepšího šéfa. Kamila, ač ochuzena o děti, byla šťastná až do okamžiku, kdy se dozvěděla, že manželovo tělo je zachváceno rakovinou. Zemřel čtyřiašedesátiletý roku 1935 v podolském sanatoriu.

Kamila se po smrti svého muže ukázala jako minimálně stejně schopná, byť vyřízení pozůstalosti trvalo dlouho. Mnoho z majetku představovaly pohledávky různých firem; zde se ukazoval rub Roubíčkovy dobré povahy, čehož množí podnikatelé zneužívali. Když byla pozůstalost konečně uzavřena, Československo již neexistovalo. Kamila se snažila udržet obchod i za sílícího antisemitismu, ale byl to předem prohraný boj. Nejprve podnik v roce přezval obchodní vedoucí železářství, snad po dohodě s Kamilou. To však Němce nadlouho nezastavilo. V říjnu 1942 obchod manželů Roubíčkových arizoval neblaze proslulý treuhänder Nicolas nobile de Tartaglia, agent nacistické tajné služby, ve prospěch Židovského vystěhovaleckého fondu. Pak už to šlo i se samotným obchodem od deseti k pěti. Získali jej dva Němci, které však záhy odvedli na frontu. U toho však už Kamila Roubíčková nebyla. Většinu berounských Židů nechali místní úřady na příkaz nacistů nuceně vystěhovat do okolních vesnic s trapným odůvodněním na nedostatek bytů. Kamila přišla nejen o obchod, ale i o svůj domov. Na jaře 1941 se musela nastěhovat do Vráže, do domku na dohled od tamního hřbitova a vypomáhat v hospodářství. Zde, bez manžela, zbavena majetku a všech práv, ponížena na úroveň zvířete, přežívala necelý rok. Poslední dějství tragédie se odehrálo v únoru 1942: deportace přes Kladno do Terezína. Kamila již měla na bedrech šest křížků a takto staré osoby neměly příliš velké šance, že zde zůstanou delší dobu. O dva měsíce později nastupovala do dalšího transportu do ghetta Lublin ve východním Polsku. Jednalo se o jedno z prvních likvidovaných ghett. O dalším osudu Kamily se můžeme jen dohadovat. Staří Židé skončili svou životní pouť ve vyhlazovacím táboře Bełżec. Když začal do komory proudit oxid uhelnatý z přistaveného nákladního auta, dost možná naposledy poděkovala Bohu, že jí nedal děti…

Jiří Topinka (Státní okresní archiv Beroun)

Knihu Berounsko a jeho Židé, která mapuje historii židovského obyvatelstva na Berounsku a Hořovicku, je možno zakoupit např. na: https://www.dobredarky.cz/domu/337-berounsko-a-jeho-zide.html