Berounské stolpersteiny připomenou i osud rodiny Friedových

76

Projekt berounských “stolpersteinů” má za cíl připomenout oběti holocaustu v Berouně formou vsazení pamětního kamene do dlažby v místech, kde tito lidé žili. Postupně představíme medailonky prvních čtyř rodin Židů, jejichž pamětní kameny financovali soukromí dárci z našeho města a měly by být instalovány do konce tohoto roku. Jejich osud se podařilo rekonstruovat na základě mnoha drobných střípků historické paměti.

Rodina Friedova

Je květen 1919, pár měsíců po skončení strašlivé války. Inflace cen, hlad a nedostatek jsou všudypřítomné. V Praze propukají protilichevní bouře, které se rychle přenášejí do Berouna a židovští obchodníci se opět stávají nejvděčnějším terčem. Jedním z obětí demonstrantů je Karel Fried, největší obchodník s módním zbožím se sídlem na hlavním náměstí, kousek od radnice. Jeho dva synové jsou za zásobovací přestupky odsouzeni v jiných městech a dav pojme podezření, že jejich otec je určitě vinen také. Friedův třetí syn, italský legionář, se davu postaví a snaží se ho schladit kýblem vody. Což má bohužel zcela opačný efekt a obchod je kompletně vyrabován. Karel Fried nikdy odsouzen nebyl, ale obchod musí vybudovat znovu od začátku. Ovšem příliš dlouho se z něj netěší, umírá předčasně na mrtvici v roce 1924. Jeho manželka se živnosti raději vzdá, dům na náměstí prodá městu, které jej srovná se zemí a na stejném místě postaví moderní sídlo městské spořitelny (1928; dnes Komerční banka). Friedovy děti se z Berouna dávno předtím vystěhují, jeden dokonce do Ameriky, ale příběh Friedova rodu pokračuje v jiné linii.

Karel Fried pocházel z velmi početné obchodnické rodiny (10 dětí) z křivoklátského Zbečna, odkud se přistěhoval do Berouna v roce 1885. O necelé čtyři desítky let jej následoval jeho synovec, mladý Ludvík Fried (1898-1942). Hned v osmnácti jej odvedli do války, kde bojoval na opačné straně než jeho bratranec, tedy v rakouské armádě. A vůbec ne špatně, dotáhl to až na rotmistra horského dělostřelectva. Do Berouna přišel asi rok před strýcovou smrtí, aby zde získal zkušenosti jako koželuh a obchodník s kůžemi. Jeho snem určitě bylo otevřít si vlastní živnost, ale to tak snadné nebylo a strýc jej do obchodu nemohl přijmout, měl šest dětí a vlastního zaměstnance. A tak Ludvík nejprve musí po tři roky pracovat jako skladník a také jako pomocník u jiných obuvníků. Po dobu, kdy pracoval u cizích, mu byla oporou jeho novomanželka Valerie, rodem ze Zbiroha. Do roka po svatbě, kterou jejich rodiče uspořádají v pražské synagoze, se jim narodil syn Jiří (1927-1942) a teprve až o sedm let později dcerka Jana (1934-1942). Velké rodiny, jak bylo zvykem až do počátku 20. století, už zkrátka vyšly z módy, mentalita rodičů se změnila. Proč byl mezi oběma dětmi sedmiletý odstup, nevíme, ale pravděpodobně to souvisí s budováním vlastní živnosti. K tomu cíli se napřelo veškeré úsilí manželů Friedových. Koncem dvacátých let si nejprve v pronajaté místnosti v České ulici čp. 56 otevírají živnost s obuvnickými potřebami a s vydělanými kůžemi od koželuhů. Ve městě je v té době stále třiadvacet obuvníků (Baťa tu ještě obchod nemá) a i když Friedovi konkurují další dva obchodníci se stejným sortimentem, živnost prosperuje. Manželé se tedy zadlužili a koupili ve stejné ulici dům čp. 60, doslova pár desítek metrů od místa, kde podnikal Ludvíkův strýc. Pár let trvá, než obchod v pronajímaných prostorách o pár domů výše mohou přestěhovat do vlastního domu. Ale v roce 1936 je realizace životního snu u konce. Friedovi mají konečně vlastní bydlení a v něm vlastní živnost. A co víc, shodou okolností se v témže roce stávají plnoprávnými občany Berouna podle tehdy platného domovského práva.

Jenže roky spokojenosti netrvaly dlouho. Koncem třicátých let obsazuje Československo německá armáda a okupační úřady zavádějí represívní protižidovská opatření. Jejich dům a obchod nejprve dostane nuceného správce, nakonec o ně přijdou úplně. Obě děti jsou vyloučeny ze školy, Židé na vzdělání nemají nárok. Tragické finále se přiblížilo. Po lidské degradaci na úroveň hmyzu jsou Friedovi spolu s většinou berounských Židů deportováni 22. února 1942 přes Kladno do koncentračního tábora Terezín. Zde však dlouho nepobydou, hned v dubnu téhož roku odjíždějí Friedovi s oběma dětmi v dobytčích vagonech do obřího ghetta Izbica ve východním Polsku. Zahynuli někteří členové rodiny zde, nebo až společně s otcem v plynové komoře Majdanku? Otázky bez odpovědí zrcadlící odvrácenou tvář lidství…

Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun