Projekt „Stolpersteine – Kameny zmizelých“ má šanci se naplnit i v Berouně

195

Historická paměť by ve vyspělé společnosti měla být ve své nepokřivené podobě neoddělitelnou součástí našeho vědomí. Nabývá různých podob, od posilování národní soudržnosti až třeba po vzpomínky na své zesnulé prapředky. V mnoha případech nejde jen o nějaké vzpomínání na někoho, nebo na něco, ale o fenomén, který nám umožňuje sebereflexi a pomáhá bránit se zlu.

Právě posledně jmenovaný účel historické paměti se ukazuje jako nesmírně důležitý zejména dnes. Tento článek píši v době, kdy ruská vojska přepadla samostatnou Ukrajinu, kde bez okolků vraždí ženy i děti. Je to mimo jiné důsledek zničené, desítky let pokřivované historické paměti a nulové sebereflexe po pádu bolševismu. Skutečnost, že Rusové považují Ukrajince za podlidi a že s nimi tak zacházejí, není nic nového a pro historiky ani nic překvapivého. Historie se tu opakuje již posté: ovládnutí kolektivní historické paměti a její nahrazení rasismem a propagandou, identifikace nepřítele, dehumanizace nepřítele, likvidace nepřítele.

V Evropě naposledy využili uvedený vzorec chování až do důsledků nacisté vůči Židům. Letošního února uplynulo již osmdesát let od prvních deportací berounských Židů do táborů smrti na východě dnešního Polska. Toto kulaté výročí je příležitostí si připomenout nejen tragickou historickou událost, ale pokusit se ukotvit tuto část historické paměti co nejtrvalejší formou. Připomenout, že kdysi mezi námi, v tomto městě a v tomto regionu nežili v etnickém smyslu jen MY, ale i ONI: Židé, Němci, protibolševičtí Ukrajinci. Zdaleka nejpočetnější skupinu přímo v Berouně tvořili právě Židé. Před druhou světovou válkou jich v Berouně žila necelá jedna stovka. První z nich se zde usazovali hned, jakmile to bylo z politických důvodů možné, tedy po roce 1849, kdy se stali již téměř plnoprávnými občany rakouské monarchie. Uspěli především v oblasti obchodu, protože jím se po staletí zabývali. I když tvořili jen nepatrnou část berounského živnostnictva, mnozí ve svém oboru dosáhli výlučného postavení a často i sídla na prestižní adrese, tj. na hlavním náměstí. I přes jistý chronický lidový antisemitismus, který čas od času přerostl v násilnosti kvůli činnosti „vlasteneckých rasistů“ a antisemitů, bylo soužití poklidné a vzájemně prospěšné. Po nástupu Hitlera a nacistů k moci se v sousedním Německu začalo rychle stmívat. „Nepřítel“ byl identifikován již v druhé polovině 19. století díky úsilí několika zpitomělých intelektuálů a za přispění katolické církve, norimberské rasové zákony (1935) se postaraly o segregaci Židů, a to nikoli na základě náboženské příslušnosti, ale na základě rasy. Dopadaly tedy stejnou měrou na členy náboženských obcí, jako na pokřtěné nebo nevěřící Židy, kteří se ničím jiným neodlišovali od většinové populace. V roce 1939 se začaly aplikovat i u nás. Začala fáze dehumanizace. O to se postarala propaganda a stovky ponižujících nařízení, ať celostátních, tak místních, od vyloučení ze škol, úřadů a většiny veřejných povolání až po zákaz chůze na chodníku na berounském náměstí a speciální nákupní hodiny pro Židy. V důsledku debaklu wehrmachtu před Moskvou koncem roku 1941 nacistické vedení přehodnotilo a urychlilo fázi likvidace, tzv. konečné řešení.

V Berouně začala 18. února 1942 deportací zdejších Židů do kladenského sběrného střediska a odtud do ghetta v Terezíně. V té době ve městě úřady evidovaly celkem 157 Židů, z toho 97 starousedlíků (těch, kteří zde bydleli před rokem 1938), ostatní byli uprchlíci ze zabraných pohraničních oblastí. Z oné necelé stovky starousedlých berounských Židů jich přežilo pouze šest. Mezi oběťmi se nacházelo i 13 dětí. Tolik statistika, sama o sobě jistě hrozivá, ale stále jsou to jen čísla. Za každou číslovkou je třeba vidět konkrétní život daného jednotlivce a jeho rodiny. Ne nadarmo nacisté označovali vězně v koncentračních táborech čísly na předloktí – i to byla součást dehumanizace, dotyčný už nebyl člověk, jen číslo.

To nejmenší, co můžeme udělat pro oběti holocaustu, je vrátit jim jejich jména a životní příběh. Na radnici sice visí již řadu let pamětní deska s obětmi holocaustu, ale bez bližších údajů a bez propojení na místo, kde kdysi žili. Když jsme před několika lety s dalšími spoluautory vydali knihu Berounsko a jeho Židé, tak se nakladatelství Machart ozvala jedna místní pamětnice s návrhem připomenout památku našich bývalých spoluobčanů připojením k celoevropské akci Stolpersteine.

Tento zvláštní, těžko přeložitelný německý novotvar, který doslova znamená „kameny, o které se má zakopnout“, přeneseně spíše zavadit pohledem. Jde o kostky, které mají nahoře mosaznou tabulku se jmény zavražděných Židů a dalšími osobními údaji. Umísťují se vždy do veřejného prostoru, do dlažby chodníků před domy, kde tito lidé před válkou žili. Autorem projektu je německý umělec Günter Demnig a jeho nadace. Od roku 1992 se tento projekt rozběhl nejprve v Německu samotném, později i v dalších evropských zemích, roku 2008 se připojila Praha a další města ČR. O umístění stolpersteinů projevili zájem i někteří občané Berouna. Proto město nyní jedná o možnosti zapojení se do tohoto projektu. Podstatou je, že vlastní náklady na výrobu kostky (cca 130 €) platí dobrovolní dárci, kteří se chtějí připojit. Pro město Beroun se počítá pro začátek se dvěma či třemi stolpersteiny, vesměs před veřejnými budovami (umělecká škola, muzeum), které byly před válkou židovským majetkem. O dalším průběhu tohoto projektu vás budeme informovat.

Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun

„Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno.“ Citát z židovského Talmudu