Máme před okny tři borovice. Asi tak před měsícem se na nich usadilo obrovské hejno ptáků – odhadem tři sta, čtyři sta hlav. Ojediněle začínali zpívat po půl čtvrté ráno, hlasitost jejich projevu však zesilovala, a potom to byl prostě kravál (nevím, jestli by to mohl někdo nazvat zpěvem). A vždy těsně před rozedněním se hejno v několika menších letkách zvedlo k odletu. Když se vám takové množství ptáků rozlétne proti vašemu oknu, tak to opravdu ty Hitchcockovy ptáky silně evokuje.
Jednalo se o tažné drozdy kvíčaly. Podle ornitologů jich v Evropě žije v současné době zhruba 28–48 milionů. Drozd kvíčala je společenský pták žijící v početných hejnech a při tazích se sdružuje do ohromných, několikasetčlenných skupin. Naše kvíčaly na zimu obvykle odlétají na jih Evropy, severské u nás naopak zimují. To hejno, o kterém píšu, nás na štěstí minulý týden opustilo – údajně táhli dále na západ. Zanechali po sobě pokálené borovice a množství trusu pod nimi, ale pracovníci AVE už to uklidili.
Zajímavostí tohoto druhu je, že většinou hnízdí skupinově a svá hnízda chrání společně. Kromě své velikosti (jsou kolem 25 cm dlouzí a rozpětí křídel mají okolo 40 cm) využívají při obraně před narušiteli hlasitý křik i velmi osvědčené společné ostřelování vetřelce svým trusem za střemhlavého letu. Míří prý velmi přesně a zásah takovými „zápašnými pumami“ může být pro vetřelce velmi nepříjemný (ten byl pod našimi okny také docela dost cítit). Údajně totiž může slepit jeho peří natolik, že přestává být schopen letu.
A jedna historická kuriozita – kvíčaly byly ještě do přelomu 19. a 20. století za svých zimních tahů běžně loveny. Většinou se chytaly tzv. na vějičku – větvičku pomazanou lepem (dodnes známe přísloví „nesedni mu na lep“). Ptáci byli součástí tehdejšího jídelníčku – opékali se na ohni a byli ceněni pro svou kořeněnou chuť, kterou jim dodávaly zkonzumované jalovcové bobule. Čižba (lov drobných ptáků) však byla zakázána, a tak jsou kvíčaly nejen v našem regionu v relativním bezpečí.
