Jan Kobylák – povoláním stavař, zálibou nadšený entomolog a také malíř a ilustrátor se specializací na hmyz. Jeho výtvory můžete vidět v improvizované galerii ve výloze Muzea Českého krasu na berounském náměstí.
Jak se ze stavaře stane ilustrátor se zaměřením na brouky a motýly?
Od dětství mě bavilo kreslení, malování. Nejhezčím dárkem pro mě vždycky byly barvičky a skicák. Po škole jsem se hlásil na malířskou Hollarovu školu, jenomže nás uchazečů na talentových zkouškách bylo přes tři sta a škola si vybrala jen 25 z nás a to byla příliš silná konkurence! Protože můj děda byl stavař, přidržel jsem se rodinné tradice a vystudoval stavební průmyslovku. A nelituju. Nakonec si jako autorizovaný stavitel při důchodu přivydělávám jako stavební dozor na menších stavbách. No a malování jsem se věnoval dál jako jedné ze svých zálib, tou druhou byla entomologie, přesněji sbírání brouků.
Co vás na hmyzu tak fascinuje?
Fascinuje mě zejména na broucích ta nekonečná rozmanitost tvarů, barev a velikostí. Mezi brouky najdeme jeskynní, téměř bezbarvé druhy a v korunách pralesních stromů neskutečně barevné krasce. V trouchu stromů milimetrové pírníky a taky larvy velikých roháčů, nosorožíků, v Africe například mohutných goliášů. Najdeme druhy téměř dokonale kulaté a na druhé straně úplně placaté, napodobující semena rostlin. No a kromě mořské vody žijí brouci všude! V lesích, na pouštích, ve vodě, vysoko v horách i v podzemí. Dokonce i v Antarktidě žije několik druhů.
Vaše obrazy jsou velmi detailní. Předchází malování nějaká teoretická příprava?
V malování detailů mě vyškolili odborníci, pro které jsem broučky a jiný hmyz maloval. Například pro speleologa Romana Mlejnka jsem namaloval spoustu jeskynních brouků a dalšího hmyzu, kde záleželo na každém drobném detailu, na barvě, tvaru a délce každého chloupku na krovkách…
Máte umělecký vzor? Pokud ano, čím vás zaujal?
Dá se říci, že mým největším vzorem byly vždycky obrazy a ilustrace Zdeňka Buriana. Namaloval jsem si pár věrných kopií jeho obrazů. A přitom jsem si všímal a vlastně se učil – jak řešil pan Burian prostor, nasvětlení, kompozice, barevnou vyváženost obrazů…
Jakou techniku používáte?
Ilustrace a obrázky maluju olejovými barvami na šepsované desky nebo na plátna. Přitom používám techniku lazury, to znamená tenké vrstvy barev přes sebe, kdy spodní vrstvy prosvítají do vrchních.Takové malování ilustrace trvá dlouho, je třeba vystihnout to správné zasychání jednotlivých vrstev. Výhodou malování na silnou šepsovou podkladní vrstvu je, že pokud odborník požaduje opravu některého detailu, tak malbu skalpelem sejmu a namaluju znovu. Což je u malování na papír akvarelem nebo kvaší nemožné.
Jak dlouho přibližně trvá vznik jednoho vašeho obrazu?
V průměru v součtu asi tak patnáct hodin práce.
Kde všude jste svá díla prezentoval či publikoval?
V mnoha odborných i populárních časopisech u nás i v zahraničí a taky v několika knihách, například v knížce „Příroda České republiky – průvodce faunou“ z nakladatelství Academia, pro kterou jsem maloval svítilky a křísky.
Brouky nejen malujete, ale i sbíráte a neváháte kvůli tomu i cestovat. Kam jste se za nimi vydal?
Ledaskam, s expedicí Virunga v roce 1987 do Keni, pak do Bulharska, Maďarska, po revoluci na Kavkaz, na Balkán do Makedonie, Černé hory, Chorvatska. Pak také do Gambie, Thajska, Francouzské Guyany, naposledy do Maroka. Je-li zájem, pořádám cestovatelské besedy s entomologickým zaměřením pro školy, důchodce ale taky třeba pro gymnázia, nebo mateřské školky.
Jakého kusu si ve své sbírce ceníte nejvíce?
Těžko vybrat. Brouky už nesbírám, nechal jsem si jen několik krabic pro besedy, nebo pro výstavy jako zpestření, doplnění obrázků. Ale mám například asi třícentimetrového tesaříka z Malajsie s latinským názvem Utopia castelnaudi, který má kusadla dravce a na zadních nohách jakési výdutě. Jeden můj známý entomolog z Německa mi vyprávěl, že pozoroval v Malajsii tyhle brouky skákat z pobřežních rostlin do tůní a lovit malé rybky s tím, že jim ty výdutě sloužily jako plováky, které je po skoku do vody vynášely k hladině. Zní to neskutečně, ale protože v přírodě nic není samoúčelné, ani ty výdutě…
Na čem momentálně pracujete, co plánujete v nejbližší době?
Kromě ilustrací, které si u mě čas od času objedná některý entomolog teď pracuju na velkých plátnech, samozřejmě s přírodní tématikou. Nedávno jsme se dočetl, že populárním směrem se stává tak zvaný hyperrealismus, malování obrazů s přesnými detaily a tak se zkusím pustit touhle cestou. Nechci ale malovat portréty nebo zátiší, ale zvířata, ptáky. Uvidíme…
Narodil jste se v Kolíně, nyní bydlíte v Berouně. Jak se vám zde žije?
Dětství jsem prožil na vsi v Radimi u Peček, pak dlouho bydlel v Praze a protože mám přítelkyni, která se narodila v Karlštejně a bydlí v Berouně, rozhodl jsem se poté, co jsem dostal v Praze výpověď z nájmu, zakotvit v Berouně. Už jsem taky zaslechl, že nejlepší pražskou čtvrtí pro bydlení je Beroun…
Máte na Berounsku nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Na Berounsku mě baví to, že ať z města vyrazíte kterýmkoli směrem, po chvilce se octnete v nádherné a zajímavé přírodě. Ale mám-li vybrat jedno místo: Pronajal jsem si bydlení na Závodí a když je hezky, sednu na kolo a vyrazím po cyklostezce do Srbska. Podél Berounky, kolem Tetína, Kačáku…
Jak jste se dozvěděl o možnosti vystavovat ve výloze berounského Muzea Českého krasu?
Dozvěděl – to není přesné. Protože výstava, kterou jsem měl mít v Holandském domě byla odsunuta na „někdy příště“, obcházel jsem na náměstí obchody, jestli bych si v jejich výlohách mohl na čas instalovat některé své obrázky. Většinou jsem narážel na odmítnutí. Až jsem došel k výloze muzea, drze zazvonil a setkal se se zájmem! Dostal jsem nabídku si obrázky ve výloze na čas vystavit a jak jsme si tak s pracovnicí muzea paní Stelšovskou domlouvali detaily, vynořil se nápad – udělat z výstav projekt – nabídnout výlohu muzea i dalším berounským výtvarníkům.
