A dodává: ‚Kam ale příběh zamíří, to mě často překvapí‘
Režisérka a scenáristka Alice Nellis vystudovala pražskou konzervatoř, anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Pracovala jako překladatelka, spolupracovala s hudebními soubory, od roku 2002 vyučuje na FAMU. V roce 2000 debutovala filmovou komedií Ene Bene, s níž získala řadu mezinárodních ocenění, mimo jiné hlavní cenu na MFF v San Francisku. Následoval snímek Výlet a nyní do kin přichází film Tajnosti.
Vaše předchozí filmy Ene Bene i Výlet vycházely buď z osobní zkušenosti nebo od života odpozorovaných situací. Dá se totéž říci o Tajnostech?
‚Asi by mě nebavilo psát a točit o něčem, co se mého života netýká. To samozřejmě neznamená, že příběhy, které točím, musí být nutně autobiografické. Některé otázky, problémy, situace se člověka týkají už jen proto, že je kolem sebe vidí a v jejich souvislosti žije. Když nějakou vyhrocenou, emocemi nabitou situaci ve svém okolí zažijete, nutí vás to téměř automaticky se ptát, jak bych se v takové situaci zachoval já? Stejně? Jinak? Kam by to vedlo? Příběh pro mě začíná vždy podobnými otázkami, a pak už si pomalu začne sám razit cestu. Takže i když situace, pocity a problémy, o kterých točím filmy, znám – ať už z první nebo druhé ruky – to, kam příběh zamíří a jak se vyvine, překvapí často i mě samou.‘
Jedná se o váš nejintimnější film?
‚Tajnosti jsou opravdu film velmi intimní – v tom nejširším slova smyslu. Je v něm intimita ve smyslu fyzickém, ale i intimita duševní, která se s tou fyzickou často nešťastně míjí. Ale kdo by čekal nějaké historky z mé vlastní ložnice, tak se nedočká. S tím hodlám dělat tajnosti navždycky.‘
Hrdinka Tajností, překladatelka Julie, je žena, které zdánlivě nic nechybí. Je tedy vůbec o čem vyprávět?
‚Právě o tom. Někdy člověku chybí právě to chybění. Něco, po čem by toužil. Když už máte skoro všechno, začnete si touhy vytvářet uměle. Julie se jednoho rána rozhodne, že touží po pianu. To, že ji cesta za nástrojem, který vlastně nepotřebuje, zavede na nejdůležitější rozcestí jejího života, už je zase důkazem toho, že sám před sebou a před vlastní zodpovědností člověk nikdy neuteče. V dnešní době je více a více lidí, kteří jsou finančně zajištění, dosáhli určitého postavení, splnili si většinu dávných snů – alespoň ty materiální – a najednou se rozhlédnou kolem sebe, po tom svém povedeném, šťastném životě a zjistí, že jsou v něm úplní cizinci a že už ani oni sami neví, co cítí – jestli štěstí nebo vlastně jen prázdnotu.‘
Zatímco hrdinky Ene Bene a Výletu byly často silné a aktivní, Julie se nechává naopak životem tak trochu unášet?.
‚Je to určitý paradox. Od hrdinek Ene Bene by v situaci, ve které byly, okolí spíše očekávalo pasivitu a trpělivost. V Ene Bene by bylo pro postavu Ivy Janžurové asi normálnější vykašlat se na nějakou místní politiku a třeba ve Výletu by bylo pro postavu Theodory mnohem pohodlnější, kdyby svou nevěru manželovi vůbec nepřiznávala. Pro obě by to znamenalo tu snazší variantu, ale ony se do dané situace vrhnou a to jim samozřejmě způsobí spoustu problémů. U postavy Julie je to opačné. Julie je ve skutečnosti v situaci, kdy ví, že její život se zcela určitě a zcela zásadně změní. A tohle zdánlivé unášení proudem času a prostoru je jen oddalováním momentu, kdy se strhne lavina. A ona se strhne.‘
Charakterizovala jste příběh Tajností jako hledání určitého bodu nula. Proč je tak důležité najít v určité životní fázi svou nulu?
‚Asi bych nejdřív měla říci, co tou nulou míním. Pro mě to není bod, který by znamenal něco jako sáhnout si na dno. Pro mě je to bod, ve kterém se člověk dokáže zastavit a srovnat, nebo ještě lépe se sesynchronizovat s plynutím času a vlastního života. Bod, v němž minulost už bude minulostí a nebude nás nikam tlačit nebo stahovat, a kdy budoucnost bude budoucností – to jest, že ještě nebude ničím daná, ještě stále v ní budou otevřené možnosti. Aby se člověk do takového bodu dostal, musí se zbavit lží a nejasností, které z minulosti dělají strašáka, jenž na nás může kdykoli a odkudkoli vyskočit. A zároveň se musí ale zbavit strachu z neznáma – z možností, které mu otevřená, nenalajnovaná budoucnost nabízí.‘
Do hlavní role filmu jste obsadila Ivu Bittovou, která se herecké profesi věnuje spíš okrajově. Proč?
‚Jednoduchá odpověď – protože Iva Bittová je výborná herečka. A to, že se této práci věnuje jen okrajově, je pouze její volba a naše škoda. Mimoto, Iva se pro roli Julie úžasně hodí i svou podstatou, která jí dovoluje být vyzrálou, krásnou ženou a zároveň holčičkou, která nás může překvapit jak svou nevinností, tak i čertíky, které jí blýskají z očí.‘
Děkuji vám za rozhovor.
