V předchozích letech se podařilo realizovat pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Roubíčkova (čp. 36/I)
Začátkem března 1923 se na západním okraji středočeské Vlašimi, v budově novogotické, dnes již neexistující synagogy, konala svatba místního obchodníka Emila Roubíčka (1888-1942) s Marií Türkovou (1893-1942) ze sousedních Pavlovic. Emil pocházel z obchodnické rodiny, ale vzhledem k tomu, že měl dalších deset sourozenců, neměl zrovna na růžích ustláno, a snad proto se ženil později.
Roubíčkův otec si pořídil pěkný dům čp. 136 se schodišťovým štítem v průčelí na dnešním Žižkově náměstí, poblíž zámku Auerspergů. Reprezentativní dům sloužil zároveň jako smíšený obchod. Na rozdíl od předchozích generací, uvyklých na mnohočetné potomstvo, se Emilova generace omezila na obvykle 2-3 děti, protože dětská úmrtnost klesla na zlomek oproti minulým dobám. První dcera se Emilovi narodila již v závěru roku 1923 a o necelé dvě léta udělala manželům Roubíčkovým radost druhá dcera. Starší Helenka začala chodit do obecné školy ještě ve Vlašimi, ale mladší Zdeňka to už nestihla. Mezitím totiž došlo k tragické události v Berouně, které se budeme věnovat v příběhu rodiny Arnsteinovy.
Jejím důsledkem bylo, že v domě na hlavním náměstí v Berouně zůstala úplně sama Berta Arnsteinová na celý koloniální obchod čp. 35/I (později zbourán, dnes DM drogerie čp. 36/I). Zřejmě si uvědomila, že ve svém pokročilém věku by to již nezvládla a pozvala do Berouna právě vlašimské Roubíčkovi. Šlo o děti sestry jejího manžela Adolfa Arnsteina. Vzhledem k nepříliš dobré ekonomické situaci vyvolané hospodářskou krizí a podstatně větším možnostem v Berouně se Roubíčkovi roku 1932 stěhovali k tetičce.
První roky v Berouně byly pro rodinu z Vlašimi obtížné, ale poté, co odezněla krize, se poměry zlepšily. Emil s manželkou Marií vedli úspěšně obchod a komisionální prodej (tj. prodej zboží jiných osob za procenta z ceny).
Obě dcery si na obecné škole vedly také relativně dobře, i když jen do puberty. Starší Helena po pěti letech absolvovala tříletou měšťanku s jednoročním učebním kurzem. Právě v okamžiku, kdy začala druhá světová válka, nastoupila na Rodinnou školu na Závodí (dnes SOŠ a SOU). Mohla sice dokončit první ročník, ale do druhého jako Židovka již nesměla. Helena později živila ožebračenou rodinu jako švadlena.
O poznání temperamentnější Zdeňka sice na přání rodičů nastoupila na prestižní gymnázium, ale propadla hned v druhém ročníku (1937/38). Nebyla hloupá. Jen zkrátka nepatřila mezi studijní typy, protože zpěv, hudební i tělesná výchova plus dějepis jí šly výborně. Po zklamání rodičů následoval přestup na měšťanku, Zdeňka byla ve své třídě ze 46 žáků jediná Židovka, včetně uprchlíků z pohraničí. I zde ze všeho nejvíc nesnášela němčinu, jazyk národa, který pomalu začal požírat celou Evropu. V obou ročnících z ní propadla a musela vykonat opravnou zkoušku. Také ona ale musela kvůli rasovým nařízením nakonec zanechat školy. Pomáhala pak sestře jako vyšívačka.
Nacisté v rámci tzv. rasové očisty Berouna zabrali dům Arnsteinových a jeho obyvatelé se museli vystěhovat na venkov. Roubíčkovi tak v březnu 1941 skončili v Hlásné Třebani v rovněž zkonfiskované Grünhutově vile čp. 96 (dnes mateřská škola); později zde sídlil berounský arizátor, nacista a esesák Nikolaus nobile de Tartaglia. Odtud odcházeli na shromaždiště do Berouna v mimořádně mrazivém únoru 1942 a spolu s většinou berounských Židů je čekal první transport – do Terezína.
Za pouhé čtyři měsíce absolvovali druhý a svůj poslední transport. Směr: malý východopolský koncentrační tábor Trawniki. Nacházelo se zde též výcvikové středisko SS pro tisíce kolaborantů z řad Sovětské armády, kteří pak v řadách policejních praporů velmi ochotně plnili „vyhlazovací“ úkoly. Zda se Roubíčkovi stali oběťmi těchto Trawniki-Männer, nebo skončili v některém z vyhlazovacích táborů Akce Reinhard, se už nedozvíme…
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
