V předchozích letech se podařilo realizovat pokládání Stolpersteinů v Berouně. Díky podpoře dalších soukromých dárců budou kameny připomínající berounské oběti holokaustu pokládány i letos.
Rodina Löwy (Karlova 560)
Právě v roce 1931, kdy automobilka Tatra uvedla na trh populární vz. 57 (tzv. Hadimrška), se v Berouně otevřelo obchodní zastoupení této firmy spadající do koncernu Ringhoffer. O čtyři roky později na Závodí začala vyrábět pobočná továrna této firmy automobilové chladiče (v místě dnešního Carrieru). Šéfoval jí Ing. Vilém Löwy (1899-1944).
Byl rakovnickým rodákem, ale rodina pocházela ze Žluticka u Plzně. Jeho otec, židovský obchodník v Rakovníku, podporoval synův zájem o techniku a chemii a nechal ho vystudovat na pražském vysokém učení technickém. Pravděpodobně krátce poté Vilém nastoupil k Ringhofferovi jako inženýr. Aby totiž mohl zastávat ředitelskou funkci, tak se nejprve musel dlouhodobě osvědčit na nižších pozicích.
Ke konci 20. let se seznámil s rodilou Němkou, křesťankou Hedvikou Eschnerovou, úřednicí původem z Humpolce, ale pracující již trvale v Praze. Možná, že měli dokonce společného zaměstnavatele. Láska překonala jak hradbu víry, tak národnosti. Když se v roce 1929 úředně brali, nikdo z otců nastávajících novomanželů neprotestoval, byli totiž oba po smrti.
Obě děti, jak Alena (1930), tak Pavel (1934), se sice narodily v Praze, ale mezitím rodiče změnili bydliště. Od roku 1932 si najali byt v právě dostavěné vilce čp. 560/III na Závodí. Děti od té doby navštěvovaly obecnou školu v Berouně. Poté, co byl organizačně schopný Vilém jmenován ředitelem pobočky, ustalo i pravidelné dojíždění do Prahy. Jeho manželka, jak se tehdy slušelo, již nepracovala a zůstala v domácnosti.
Vilém sice nebudoval továrnu z ničeho, firma Ringhoffer-Tatra převzala starší výrobní areál firmy na stavební a izolační hmoty, ale vyžadovalo to mnoho úsilí. Musel zajistit výrobu chladičů pro řadu odlišných typů Tatrovky v její „zlaté éře“. To se mu evidentně dařilo až do roku 1939, kdy jej nacisté z rasových důvodů zbavili funkce ředitele. Nicméně v továrně jako nepostradatelný odborník zůstal nadále až do nuceného transportu do Terezína.
Před oběma rodiči se okupací republiky a aplikací norimberských rasových zákonů zjevil zásadní problém: jejich dětí byli míšenci a u nich záleželo na řadě okolností, okupační úřady tyto případy posuzovaly různě. Snad to byl strach o děti, jenž u Hedviky zhoršil vzácný, ale agresivní nádor ruky. Postupoval stejně rychle jako nacisté ke Stalingradu. Během pár měsíců roku 1942 zhoubné nemoci podlehla na Bulovce v pouhých 44 letech.
Děti byly malé, proto do Berouna přijeli Hedvičin bratr a stará matka, aby se jich ujali. Alenka i Pavlík, zdrceni úmrtím matky, měli velké štěstí alespoň v tom, že shodou zvláštních okolností splňovali všechny podmínky nacistických rasových zákonů o míšencích, takže úředně zůstali árijci. Oba mohli zůstat mezi kamarády ve třídách, Alena dokončila měšťanku s jednoročním učebním kurzem se samými jedničkami. Jelikož jí nebylo 15 let, obávaný úřad práce ji ještě nemohl nasadit do výroby, tak jí povolil opakovat poslední ročník, přestože se učila skvěle.
Děti sice zůstaly v bezpečí, otec však nikoli. Dne 10. ledna 1944 se s nimi musel rozloučit a následoval transport do Terezína. Ještě téhož roku v září následoval likvidační transport Ek asi pěti tisíců mužů do Osvětimi. Vlaky přijížděly rovnou na rampu v Birkenau. Plynové komoře se vyhnulo jen pár stovek mužů; bývalý ředitel berounské Tatrovky mezi nimi nebyl.
Po válce obě děti, zbavené rodičů, přidělil poručenský soud do opatrování rodině místního obuvníka. Mladý strýc dětí totiž žil sám v Praze, osamělá stará prateta v Humpolci, ale opatrovnictví se mohla ujmout jen úplná rodina. Alena s Pavlem se tedy s rodinou obuvníka počátkem října 1945 vydali na střední Moravu, kde začali úplně nový život.
Mgr. Jiří Topinka, Státní okresní archiv Beroun
