V pondělí 2. prosince byla v berounské galerii Holandský dům zahájena výstava děl králodvorského výtvarníka Miloslava Hořického (1924-1982) k jeho nedožitým 100. narozeninám. Výstavu uspořádal Hořického vnuk fotograf Daniel Kreissl, který v úvodní řeči o autorovi prohlásil: „Miloslav Hořický se narodil 8. července 1924 v Zahořanech. Pocházel z rodiny železárenského dělníka. Vyučil se kovomodelářem a pracoval v králodvorských železárnách a snad zde také získal cit pro materiál, kterým se jeho tvorba vyznačuje. V roce 1944 byl totálně nasazen v Tachově, na což, tak jako mnoho jeho vrstevníků, nevzpomínal rád a takřka o tom nemluvil. Po válce v roce 1946 nastoupil na vojnu. Po návratu z vojny, přesněji roku 1949, se můj děda na Silvestra na taneční zábavě v kulturním domě králodvorských železáren seznámil s mojí babičkou. Musel jí zřejmě velmi učarovat, protože zanedlouho byla svatba. Narodili se jim dvě dcery Ivana a Miluška.“
A kdy vlastně začal Hořický malovat? To Kreissl přítomným také upřesnil: „Dle slov babičky děda maloval od mládí, ale skutečně intenzivně se výtvarným uměním začal zabývat na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Od samého počátku se věnoval krajinám, což ho neopustilo po celý život. Maloval v plenéru nostalgici pojatá zákoutí rodného Berounska a krajiny středních Čech. Zabýval se i historickými tématy Zvíkov, Orlík, kostelík v Počaplech. Vytvářel drobné plastiky hutníků a slévačů, věnoval se taktéž grafice. Zajímá se o současné trendy. Z techniky malby olejem přechází u obrazů krajin na vaječnou temperu, která daleko více vyhovuje živému, temperamentnímu a nepokojnému charakteru jeho práce. Své nové krajiny instinktivně abstrahuje, maluje živými sametovými tóny. V jeho obrazech znějí jasně tóny žlutí, hnědí, modří a zelení. Kresba je v konkrétních tvarech dramaticky nosná a místy zdůrazněná barevnými pastami. Objevuje krajinu jihočeských vesniček a rybníků, současně zůstává věrný i rodnému kraji.“
Nelze nezmínit Hořického experimenty v oblasti informelu, jeho neúnavné hledání výrazu zde prezentované v dílech Svislý mrak nebo Jarní déšť, ale také jeho citlivé kombinace dřevořezu a kovu, zde reprezentované díly Renesance a Náramek. V těchto pracích se asi nejvíce projevila jeho původní profese a cit pro materiál, ale také touha objevovat a vynalézat, nové formy a postupy.
Daniel Kreissl představil i další etapu životní pouti Miloslava Hořického: „Od šedesátých let vede výtvarný kroužek v Kulturním domě Králodvorských železáren pro děti i dospělé. V sedmdesátých letech Miloslava Hořického postihl infarkt a od té doby byl v invalidním důchodu. Ale opět nezahálí a ujímá se od roku 1974 vedení Klubu přátel výtvarného umění a uspořádá tam 114 akcí. Sám jsem dokonce na několika z nich osobně byl. Hořický měl 10 samostatných výstav a účastnil se čtyřiceti kolektivních. Jedné mrazivé noci, dvanáctého ledna 1982, ho cestou domů zasáhl další infarkt, tentokrát již poslední a jeho životní i umělecká dráha se navždy uzavřely.“
