Středa, 4 srpna, 2021
Domů Osobnosti regionu „Jsem nesmírně rád, že je Beroun městem s pestrou nabídkou kvalitní kultury,“...

„Jsem nesmírně rád, že je Beroun městem s pestrou nabídkou kvalitní kultury,“ říká překladatel Michal Švec

Překladatel, lektor finštiny, turistický průvodce a předseda Skandinávského domu Michal Švec vystudoval finštinu a klasickou archeologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Když jsme v knihovně v loňském roce plánovali besedu s překladateli ze severských jazyků, nabídl se, že přijede i s kolegyní Jitkou Jindřiškovou, leč vše zhatily další zákazy a nařízení. Mezi tím se Michal Švec přistěhoval do Berouna, a dokonce se stal naším čtenářem. Přesto málokdo ví, že mezi sebou máme člověka, který vedle několika překladatelských ocenění získal také Řád finského lva za výjimečné zásluhy o šíření povědomí o finské kultuře.

Na Finsko a finštinu se vás jistě ptá každý. Ponechme tentokrát toto téma stranou a představme si Michala Švece jako spoluobčana a člověka úspěšného ve svém oboru. Pocházíte ze Šumperka. Kudy vedla vaše cesta do Berouna a proč právě sem?

Od začátku univerzitních studií jsem žil v Praze, dohromady patnáct let. Nedávno jsme si ale s partnerkou Jitkou Jindřiškovou, mimochodem vynikající překladatelkou z norštiny, začali hledat vlastní bydlení, kvůli práci nedaleko Prahy, ale přece jen blíž přírodě – já jsem z podhůří Jeseníků, Jitka zase Jizerských hor, a tak nám lesy a kopce chyběly. Naším favoritem byl jednoznačně Beroun, protože město s krásnějším okolím a zároveň rychlým a pohodlným spojením do Prahy ve Středních Čechách nenajdete. A tak se teď z okna díváme na zelenou Městskou horu a vychutnáváme si příjemnou atmosféru Berouna.

Jste v Berouně spokojený?

Ano, velmi, obzvlášť si užívám procházek po nádherném okolí, kde je stále co objevovat, po dlouhých hodinách práce u počítače je to vždy příjemné osvěžení. A jsem nesmírně rád, že Beroun je město s pestrou nabídkou kvalitní kultury, ať už je to vynikající básnický festival Stranou, který pořádají manželé Lenka Kuhar Daňhelová a Petr Kuhar, hudební Talichův Beroun nebo pestrá škála akcí, kterou připravuje městská knihovna. A když zmiňuji knihovnu, musím pochválit její bohatý fond a možnost zápůjček starších titulů, dostal jsem se díky ní ke knihám, které bych si měl problém půjčit i v Praze.

Michal Švec a Jitka Jindřišková

Neuvažoval jste někdy nad tím, že se přestěhujete do Finska? V mnohých ohledech se tam přeci jen žije lépe než tady.

Život ve Finsku jsem si několikrát vyzkoušel při delších studijních pobytech. Je to příjemná země, rád se do ní vracím, ale odstěhovat se tam neplánuji. Nejenom proto, že tam žití pro cizince není zase tak snadné, jak by se mohlo odsud zdát, ale zejména kvůli tomu, že mám opravdu rád Česko, místní kulturu a polohu uprostřed Evropy, odkud je všude blízko. A tady taky můžu dělat, co mě opravdu baví, tedy překládat literaturu do češtiny, s tím bych se ve Finsku neuživil.

Jako překladatel z finštiny jste členem spolku Překladatelé severu, který sdružuje překladatele severské literatury. Spolek má na prvním místě za cíl “zlepšení ohodnocení a pracovních podmínek překladatelů”, což je problém překladatelů obecně. Existují již nějaké úspěchy, kterých jste na tomto poli dosáhli?

Spolek funguje teprve třetím rokem, ale za tu dobu jsme dokázali opravdu mnoho. Daleko více si mezi sebou vyměňujeme cenné zkušenosti, vzděláváme se v nejrůznějších oblastech a členové spolku mají oporu v organizaci, která se za ně postaví, když je to třeba. Sám překladatel moc nedokáže, silná profesní organizace je jedinou možností, jak něco změnit. Díky grantu z Fondů EHP letos na podzim zahájíme velký projekt zaměřený mimo jiné na přípravu rámcové licenční smlouvy a kulaté stoly s nakladateli. Věcná a konstruktivní diskuze mezi aktéry knižního trhu u nás dlouhodobě chyběla.

V loňském roce jste získal tvůrčí ocenění v rámci Ceny Josefa Jungmanna za překlad knihy Antihrdina od Alexandry Salmely. Ta sice píše finsky, ale původem je ze Slovenska. Je fascinující, jak autorka dokáže pracovat s jazykem, přestože není rodilá mluvčí. V posudku poroty se píše, že jde o příklad “nepřeložitelného textu”. Vy jste si s ním přesto bravurně poradil. Můžete čtenářům knihu a práci na jejím překladu trochu přiblížit?

Představení knihy Antihrdina

Já se domnívám, že žádný text není nepřeložitelný. Pokud jde napsat v jednom jazyce, proč by nešel v jiném, zvlášť v naší bohaté a barvité mateřštině? Potřebujete jen najít vhodnou překladatelskou strategii, vymyslet, aby překlad fungoval stejně dobře jako originál. Antihrdina je specifický zejména formální stránkou, která imituje nejrůznější čtenářské i konverzační situace – postavy přeskakují při čtení řádky, nesoustředěně bloumají textem, k jejich uším se nesou nesouvislé útržky rozhovorů, mluví jedna přes druhou a podobně, to všechno je třeba autenticky zprostředkovat čtenáři. Ale tohle všechno bylo jako zábavné luštění rébusů (někdy až doslova, když jsem si třeba musel domýšlet oprýskané nápisy, z nichž se dochovalo jen pár písmen). Daleko náročnější byly rozkošatělé pasáže s bohatě rozvinutými větami přes půl stránky, u nichž bylo třeba zachovat samozřejmě nejen význam, ale i dynamický rytmus a šťavnatou slovní zásobu.

Největší překladatelský oříšek s jakým jste se setkal (ať už u výše zmíněné či jiné knihy)?

V každé knize jich je spousta. Napadá mě třeba ústřední vtip z mého posledního překladu dětské knihy, jednalo se o Koumákův blog Tima Parvely, který vyšel letos v nakladatelství Portál. Autor je známý užíváním nespočtu jazykových hříček, překladateli práci navíc komplikují ilustrace, které z hříček vycházejí, takže vtípky není možné libovolně nahradit nějakými podobnými, ale musí zároveň pasovat k obrázku. V Koumákově blogu očekává hlavní hrdina Pate prázdninovou návštěvu, má přijet strýček. Ve finštině se strýc řekne „eno“, což si Pate poplete s ptákem „emu“, a tak v posteli chystá hnízdo a těší se, až bude nelétavého ptáka venčit v parku. Česky jsem to vyřešil tak, že jsem strýčka přejmenoval: z Penttiho se stal Teemu, čili „ten emu“, kterého Pate doma očekává.

Od roku 2008 jste předsedou Skandinávského domu, neziskové organizace propagující severskou kulturu, literaturu a kinematografii. Jak se to přihodilo, že jste se dostal do jeho čela, a co všechno tato práce obnáší?

Ve Skandinávském domě působím už od dob vysokoškolských studií, pořádání kulturních akcí mě vždycky bavilo. Vedle literárního překladu je to asi nejhezčí práce (či spíš koníček), co můžete s cizím jazykem dělat. Předsedou jsem se stal víceméně náhodou, ono být předsedou neziskové organizace působící na dobrovolné bázi není žádný med, zabírá to spoustu volného času a přináší s sebou mnoho nudné administrativy a zodpovědnosti. Odměnou jsou ale příležitosti, které se člověku naskýtají, zajímavá setkání, dobrý pocit z vydařených akcí. Já se v posledních letech věnuji hlavně řízení organizace, dlouhodobě správě financí, ale nějaká energie mi zbývá i na vymýšlení nových projektů.

Jak jste se popasovali se situací v uplynulém roce? Řešili jste nějaké závažné problémy?

Největší problém byla nejistota, jak dlouho paralýza živé kultury potrvá. Plánovat velké akce s tím, že vůbec nemusejí proběhnout, je velmi frustrující, zvlášť když to děláte ve volném čase. Nezvyklá situace nás ale také hodně naučila, například pořádat akce online a skrze internet na dálku zefektivnit i management.

Zahájení kampaně #ReadNordic

Nezaháleli jste a pořádali zajímavé besedy virtuálně. Jaké jste s nimi měli zkušenosti? Uvažujete o tom pokračovat v této formě i nadále, třeba jen s některými akcemi, a umožnit tak účast většímu množství lidí? Sama vím, jak je těžké se utrhnout a zajet si na besedu do Prahy.

Online formát se nám hodně osvědčil, je to možnost jak snadno pozvat zajímavé hosty, kteří by jinak do Prahy měli dlouhou cestu, a zároveň oslovit velkou škálu diváků. Výhodou je také existence záznamu, který zůstává v archivu pořadů a kdokoli si ho může pustit i později. Aktuálně jsou sice z online besed a přednášek asi všichni unavení, ale osobně si myslím, že bohatší nabídka virtuálních kulturních pořadů nám zůstane i po pandemii.

Přejděme k literatuře. Co se podle vás skrývá za úspěchem severské krimi? Dobře zvolená marketingová strategie? Nebo mají severské detektivky skutečně “něco”, co čtenář jinde nenajde?

Marketing hraje u severské krimi velkou roli, v zahraničí i u nás. Oblibu detektivek ale usnadňuje fakt, že mnohé jsou dobře napsané, napínavé, zasazené do pro nás stále exotického prostředí Skandinávie a zpracovávají neotřelá témata umně zakomponovaná kolem hlavní postavy. Čtenáře tak baví nejen samotná detektivní zápletka, ale po způsobu telenovely sleduje i osobní život vyšetřovatelů a problémy, které se jim staví do cesty, jako jsou různé závislosti, nejčastěji na alkoholu, potíže v partnerských nebo rodinných vztazích, nelehká situace samoživitelek apod. A pak je to trefný společenskokritický přesah, kterými jsou Seveřané známí, v takové míře ho jinde v žánrové literatuře nenajdete.

Když se řekne finská literatura, běžný čtenář si možná vybaví Miku Waltariho. Jeho nejznámější díla však obsahově nemají vztah k Finsku. Co byste doporučil někomu, kdo by si chtěl přečíst něco typicky finského?

U nás nejznámější Waltariho díla, tedy historické romány, opravdu s Finskem až na výjimky vůbec nesouvisejí. Opačným případem je ale jeho meziválečná tvorba, zejména brilantní povídky a novely – rozhodně můžu doporučit prózy Cizinec přichází nebo Plavovláska, ty jsou ryze finské a patří ke klenotům zdejší literatury. Z čtenářsky vděčných autorů je „nejfinštější“ asi humorista Arto Paasilinna (Autobus sebevrahů, Les oběšených lišek, Zajícův rok aj.), z klasiků dětské literatury pak Tove Janssonová – ač jsou její příběhy fantaskní, prostředí Muminího údolí a povahy roztomilých protagonistů jsou tím nejlepším alegorickým zrcadlem skutečného Finska.

Osobně jsem si velmi oblíbila tzv. finské podivno. Můžete nezasvěcenému čtenáři tento žánr krátce představit?

Finské podivno je literární proud zahrnující žánry domácí fantastiky, některé knihy mají blízko ke sci-fi, fantasy či dystopii jiné mají magicko-realistický přesah. Pozoruhodné je u nich proplétání postupů a témat zahraniční fantastiky s domácími motivy a sklon k hravosti jazyka, u některých autorů jeho výrazné lyrizaci. V češtině vyšly romány Johanny Sinisalo, Pasiho Ilmariho Jääskeläinena nebo Emmi Itäranty, z povídek můžu vřele doporučit soubor Lesní lišky a jiné znepokojivé příběhy nebo některé texty z Finské čítanky.

Kdybyste měl doporučit tři knihy z finské literatury, které by si měl určitě každý přečíst, jaké by to byly?

Asi žádný milovník literatury by neměl opomenout epos Kalevala, na kterém navíc stojí prakticky celá finská kultura. Pokud se tedy chcete s Finskem seznámit blíže, klidně i jen v rámci dovolené, přečtení Kalevaly vám otevře mnoho dveří, kterých byste si jinak možná ani nepovšimli. Je jen škoda, že u nás dosud neexistuje žádné poutavé převyprávění finských mýtů, dlouhý veršovaný epos ve starém českém překladu, jakkoli výborném, už v dnešní době není pro každého. Z 20. století bych doporučil Neznámého vojáka od Väinöa Linny. Je to barvitý válečný román s kolektivním hrdinou, plný nám blízkého švejkovství a humoru přes otřesnou situaci všudypřítomného zmaru a smrti. Kdo má rád beatniky a otevřenou literaturu bez cenzury, toho jistě nadchnou neučesané zápisky Penttiho Saarikoskiho Čas v Praze a Dopis pro mou ženu, v nichž autor podává své postřehy z Prahy a Dublinu konce 60. let. A z nejnovější literatury bych doporučil Oneiron Laury Lindstedt, silné příběhy osmi žen z celého světa, které se setkávají několik vteřin těsně po smrti. A má-li někdo rád poezii, pak bych upozornil na zbrusu novou antologii Bílé přeludy na vlnách, která jako vůbec první kniha v češtině shromažďuje ty nejlepší básnické texty napsané ve Finsku do konce 20. století. Tipů je víc než pět, ale finská literatura toho nabízí zajímavého až příliš.

Řeknete nám, na čem právě pracujete?

Zrovna dokončuji korektury Pamětí finského maršála, velkého memoárového díla „největšího Fina“ Gustafa Mannerheima, který vedl své krajany ve všech válkách, jimiž si Finsko ve 20. století prošlo. Kniha vyjde letos na podzim v edici Paměť nakladatelství Academia a věřím, že potěší zájemce o historii i vojenství. Vedle toho pracuji na překladu současného románu Ohnivé křídlo od J.-P. Koskinena pro nakladatelství Argo. Je to dojemný čtivý příběh o klukovi, který chce od raného dětství létat. S rodinou finských emigrantů se v meziválečné době přestěhuje z USA do Sovětského svazu, kde dětskýma očima sleduje všechny hrůzy stalinistické doby a prožívá válku i internaci v táborech. Přes to všechno se svého snu nevzdává a dostává se v kokpitu letadla mnohokrát k oblakům a nakonec ještě dál, než by si kdo byl pomyslel.

S Michalem Švecem a Jitkou Jindřiškovou se můžete setkat 14. října 2021 v Městské knihovně Beroun v rámci Literárních večerů Stranou.

Iva Stluková
Městská knihovna Beroun, oddělení propagace a regionální literatury

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

S kamerou po stopách berounského spisovatele Františka Hampla

Připomeňte si s námi 120. výročí narození berounského spisovatele a pedagoga Františka Hampla. Ačkoliv se narodil v Týnci nad Labem, v ...

Multižánrový hudební festival ZÁVODÍ startuje u Berounky již podeváté

V sobotu 7. srpna se nad hladinou Berounky od 15 do 23 hodin ponesou tóny rozličných hudebních směrů. Na své si přijdou nejen...

Berounský cyklus besed „Setkání s autory, které máte rádi“ pokračoval opět živě

V rámci cyklu besed Setkání s autory, které máte rádi, jejž finančně podporuje město Beroun, jsme se po delší době (po devíti měsících)...

Městská galerie Beroun vystaví v srpnu díla umělců z partnerského Goslaru

Dne 11. srpna začíná v MGB výstava umělkyň a umělců z německého partnerského města Goslaru. Předseda BBK Harz, Thomas Velte k tomu napsal: "Právě...

Město Beroun se opět zapojilo do soutěže o stavbu roku

Město Beroun má v letošním ročníku soutěže stavba roku dvě želízka v ohni. Město přihlásilo totiž dva projekty, a to rekonstrukci venkovního koupaliště na...

Obrazy Václava Šestáka & Matěje Antonína Šestáka pod jednou střechou: Otec a syn v Holandském domě

V galerii Holandského domu v Berouně budou od 9. do 28. 8. 2021 vystavovat své obrazy otec Václav a syn Matěj Antonín...

„Černobílý koncert“ v barvách nové generace SEMAFORu diváky rozhodně nenudil

I druhé vystoupení v Berouně přilákalo množství diváků, kteří se po loňském Koncertu v barvách Semaforu těšili na...

Klubový večer Modrýho Berouna ve středu 4. srpna konečně zase naživo

Deset dlouhých měsíců jsme pro vás museli muziku složitě natáčet a pouštět ji na našem Youtube kanálu. Byla to zajímavá zkušenost, mělo...
X